Dehumanizace civilizace

Snad ten název dává smysl.

Před pár měsíci jsem oprášila Facebook kvůli Marketplace, když jsem se potřebovala zbavit přebytečných věcí kvůli stěhování. Do té doby mi sociální sítě nenarušovaly sociální bublinu. A vlastně jsem byla spoko.

Jenže algoritmus zafungoval, a já se sem tam mám tendence podívat na to, co mi naservíruje. A díky němu se ke mně dostávají názory, o nichž jsem netušila, že je někdo může opravdu regulérně zastávat. Běžný uživatel socek by se nad nimi asi nepozastavil, ale já si připadám jako domorodec z pralesa, co se zničeho nic objevil na Václaváku.

Postupně se oťukávám. Občas se snažím něco konzultovat s vybranými kolegy (kteří mě mají díky tomu za ještě větší mimoňku, protože se tvářím, že jsem zrovna objevila Ameriku), občas se radši zeptám AI, které mi to bez soudů racionálně vysvětlí. A k tomuto jsem musela sáhnout i v tomto případě.

Začala jsem sledovat kanály ukrajinských jednotek, které se chlubí záběry ze sebevražedných dronů, které zachycují své cíle (rozuměj ruské vojáky) těsně před smrtí (rozuměj před nárazem onoho sebevražedného dronu). Vzbuzuje to ve mně pocit spravedlnosti a zadostiučinění, protože je tím eliminován okupant cizí země. Invazivní druh ohrožující původní prostředí.

Během cesty ranním MHD jsem opět omylem klikla na ikonku Facebooku, a vyskočil na mě status, který poukázal na to, že tato videa se šíří právě díky algoritmu i mezi civilní obyvatelstvo České republiky (a pravděpodobně i dalších nepřímo zapojených zemí), a stává se tak z toho spíše zábava, která je hodně daleko od původního účelu (odrazování ruského obyvatelstva ke vstupu do armády). A v tom tkví onen problém - autor se zaráží nad tím, že se někdo dokáže bavit smrtí jiného člověka, protože přece i okupant je syn své mamky a taťky, možná měl manželku a děti, kamarády, příbuzné.

V reakcích (komentářích) na tento příspěvek se ozvaly oba tábory. Souhlasný i protichůdný. Moc se mi líbil komentář pána, co komentoval tím, že „západní civilizace trpí přehnanou lidskostí. Jsme změkčilí a máme pocit, že každý si zaslouží respekt, uznání a spoustu práv bez zásluh, jen proto že je. A to nám brání v účinném boji jak proti Rusku, tak proti jejich přisluhovačům tady.“

Lépe bych to vystihnout nedokázala. Takže jasně - mám definovaný svůj názor, ale snažila jsem se pochopit i názor onoho druhého tábora. A proto jsem oslovila AI - protože jak jinak chápat lidské myšlení než skrz jedničky a nuly, že? (to byl i nebyl sarkasmus)

AI mi ve zkratce odpovědělo, že je problém v našem vnitřním nastavení, že jeden (můj tábor) zkrátka dokáže ten humanizmus upozadit vůči jedincům, které si označní za okupanty, orky, agresory. Nemáme problém s trestem smrti, necítíme soucit k těm, u nichž shledáme, že si ho nezaslouží. A pak je tu druhý tábor - ten, který vidí za každou lidskostí příběh, a který k ní proto cítí soucit a úctu. Každý z těch dvou táborů má v hlavě jiný operační systém.

A ano - z antropologického, sociologického i psychologického hlediska je rozhodně tato komodifikace či spektakularizace násilí hodná zamyšlení, pozorování a rozboru. Na druhou stranu si troufám tvrdit, že na přílišný humanismus aktuálně není čas. Jak totiž AI krásně popsala: V momentě existenčního ohrožení civilizace dochází k funkční dehumanizaci agresora, což je nezbytný proces pro zachování psychické odolnosti obránců i společnosti.

Válka s sebou přináší nejen technologický pokrok, ale i morální úpadek. Pokud se zaměřujeme čistě na růst humanitní křivky, nemáme z toho radost. Na druhou stranu už z historie víme, že onen úpadek vedl vždy k následnému růstu. Máme možnost se odrazit ode dna a překonat úroveň, z níž jsme klesli. Je to už historicky osvědčený jev. A tak si troufám doporučit jen jediné - zůstat v klidu a nadále Rusy rvát na kusy.