Inkoustová chřipka

Budím se značně rozlámaná. Čerstvě potetovaná žebra ze včerejšího dne mi omezila rozsah poloh pro spánek, schopnost regenerace mého těla se koncentrovala právě do nově pomalovaných míst a navíc mám svou klasickou inkoustovou chřipku (to je pracovní název pro stav připomínající chřipku, který mám jeden až dva dny po nové kérce). Skořička, která si několikrát za noc neváhala na těch žebrech ustlat tomu nepomáhá.

Jen co vylezu ze sprchy, čtu na telefonu zprávu od Motáka, kterého jsem v práci včera kvůli tetování nechala o samotě. Má zablokovaná záda, takže přijde do práce se zpožděním, protože musí k doktorovi na obstřik. Předpokládám, že ale nedorazí vůbec a do konce týdne mu dají neschopenku. Přichází další zpráva, v níž mě informuje, že se staví kolega s jedním urgentním požadavkem, což se domluvilo včera.  Lépe to ráno začít nemůže.

Do trika se soukám opatrně - žebra jsou citlivá a jakýkoliv nečekaný dotek s sebou nese kromě pálení i úlek. Pak ještě mikinu, kterou už odpoledne nebudu muset oblékat (protože ráno je málo stupňů a odpoledne hodně stupňů). Nahazuju na záda batoh a popruhem se pračím do žeber. I přes mikinu a triko to bolí. Asi po dvacáté si říkám, že na žebra už kašlu, protože ani nárty nebyly takové peklo jako tohle.

Docházím do práce, jdu se převléct do košile, a zase se proklínám, protože moc pohybu na špatném místě. Sedám do židle a doufám, že po mně dnes nebude vyžadováno příliš mnoho činností vyžadujících příliš mnoho fyzické aktivity. Moták skutečně do práce nepřišel (a později dává vědět, že dojde až zítra), takže je to dnes na mě. Dlouhý i Široký mají dovolenou, takže mi s tím nepomůžou, ale jsem smířená.

V kanclu jsem tedy pouze s Byvojem, s nímž se snažím komunikovat co nejméně a doufám, že to tak zůstane až do konce pracovního dne. Ani si nejsem jistá, jestli věděl, že jsem byla u tatérky, protože jsem to sice zmínila, když byl v kanclu fyzicky přítomen, ale možná zrovna neposlouchal. Ráda bych se vyhla tomu bizáru, co jsem s ním musela absolvovat minulý rok. Tehdy jsem to popsala na starém blogu takto:

Nesympatický kolega - bývalý voják - se mě snaží ochočit. Začalo to předminulý týden, kdy jsme byli v kanclu sami. Venku už bylo poměrně teplo, a tak jsem si s sebou poprvé přitáhla lehčí oblečení, do kterého jsem se oblékla při odchodu domů (protože firemní kultura je tu taková, že v pracovní době se tu sukně nosí dlouhé minimálně do výše kolen a rukávy u košil mají být dlouhé minimálně po lokty). A onen kolega díky tomu zaregistroval tetování, která běžně vidět nejsou. Vstal ze židle, se slovy počkej, počkej, počkej se ke mně (téměř) rozběhl, a s evidentně hraným nadšením to všechno chtěl zkoumat zblízka. Naštěstí na mě nechmatal, ale i tak to bylo dost nepříjemné - zvlášť v jeho případě. Výskal u toho, nepříjemně se přibližoval, a já jenom stála a doufala, že ta trapná situace skončí co nejdříve, a že nás nikdo neslyší.

Během dne jsem se naučila hýbat tak, aby mi pohyb způsoboval co nejméně nepohodlí. Zjišťuju, že mimo samotné kůže mám pochroumaná i přímo žebra. Nutno říct, že na žebra jsem vždycky trpěla, a dost často stačil k jejich obražení jenom ťukanec či nějaký krkolomný pohyb. Ibalgin, který jsem si zobla ráno před odchodem přestává působit, a tak do sebe hned po obědě kopu další růžovou nesmrtelnost.

Bolestivost kloubů, pocit teploty, otupělost a zimnice zase postupně mizí, přesto se cítím značně rozbitá. Dočkala jsem se konce pracovní doby. Zvedám se ke skříni, abych si vzala mimopracovní oblečení a šla se převléct.

„Tys byla vlastně včera na tetování, že?" ozve se polohlasem Byvoj, který v tu chvíli začne natahovat hlavu zpoza monitoru. Celý den na mě prakticky nemluvil a já tajně doufala, že mu to vydrží až na věky věků. Nevydrželo.

„Jojo,“ poznamenám, aniž bych odvrátila svůj zrak od útrob skříně.

„A bolelo?“ zamumlá zase polohlasem a tónem, jako kdyby mluvil s pětiletým děckem.

„Jako vždycky,“ odbydu ho lží a mizím z kanclu směr dámské záchody. Jestli se někomu hodlám svěřit, že jsem tam ronila slzy stejně jako onehdá při nártech, tak on je ten poslední člověk na téhle planetě.