Méněcenná ženská

„Ženská, která nemá dítě, tak není úplně plnohodnotná ženská,“ nebo „Když nemá ve 30 nebo 35 dítě, tak já ji vnímám jako méněcennou,“ a „Když mi ženská řekne, že nechce dítě, tak se pro mě automaticky stává asexuální.“ Nejen tyhle tři věty zazněly v ukázce podcastu, který na mě nedávno zase náhodou vyplivnul algoritmus. Instinkt mi zavelel se pohoršit - jak jako neplnohodnotná a méněcenná? Jak jako asexuální?

Špatně se poslouchá, když vás někdo označní za méněcennou a neplnohodnotnou. A v prvním okamžiku je i urážlivé, když vás někdo označí za asexuální. Dřív bych si ten negativní pocit s sebou nesla několik dní. Ale teď mi prakticky během několika vteřin naskočil úplně jiný náhled na věc.

V prvé řadě to stávání se asexuální. Já jsem vlastně pro takového člověka ráda asexuální, protože netoužím pro někoho s tak nekompatibilním názorem být sexuálně přitažlivá. Nechci s ním mít sex, netoužím po jeho pozornosti, vlastně s ním ani nechci dýchat jeden vzduch. Je fajn, když se někdo s takovým názorem bude držet od mé osoby co nejdál, a nemotat se kolem mě jako kolem sexuálního objektu, s nímž by nejraději plodil děti. Odpadá mi tím starost. Vlastně díky, že to vyřešil za mě.

V druhé řadě tu máme ono pojetí ženy jako chodícího inkubátoru, jehož primární povinností je rodit děti, vychovávat je, starat se o ně, a do toho stíhat vše potřebné poskytovat i jejich otci. Takovou představu mají hlavně muži, pro které to biolologicky končí vymalováním předsíně. Přesně tito muži mají pak plnou hubu keců o tom, jak bychom my, ženy, měly dělat ten zbytek. Ale o tom již padlo dost slov jinde, takže věnovat se tomuto tématu zde je zbytečné.

Pro mě je aktuálně stěžejní to, že hned po prvotní chvíli pohoršení, že jsem pro nějakého kreténa méněcenná a asexuální mé emoce samy od sebe zařadily zpátečku. Následně můj mozek začal hodnotit toho, kdo to řekl. Nepříliš pohledný, materiálně založený, jako hosty podcastu měl pozvané nějaké tuctové basic bitches, kterým měl evidentně potřebu lézt do zadku. Ale i to mě nakonec pustilo.

Skončila jsem v sobě se smírem, že mi je vlastně jedno, co si o mě myslí někdo, koho vůbec neznám, komu se nechci zalíbit, a kdo mi do reálného života nikdy nevstoupí. Nepotřebuju, aby mě měli všichni rádi. Je to jen další Pepík z internetů, co má pocit, že jeho názor je potřeba slyšet. Stejný jako Pepíci z internetů, co nemají rádi potetovaný holky, vysoký holky, tlustý holky, ambiciózni holky...

Je vlastně úplně jedno, kdo taková slova vyřkne, pokud to není někdo, na kom nám záleží či kdo je schopen ovlivnit náš život. Pro mě mají taky automaticky mínusové body cigáni, fanoušci Putina, mrchožrouti shazující vegany, obézní lidé... a dělá si někdo z nich něco z toho, že je beru za méněcenné? Nedělá - já to totiž neřvu do světa. Neovlivňuji jejich život, nevstupuji jim do něho, a přesto k nim cítím to stejné, co cítí Pepíci z internetu ke mně.

Jasně - něco jiného je, když někomu z mé anticílovky vstoupím do života - třeba že cigánům nepronajmi byt, protože se obávám, že s nimi budou problémy. Jenže ten hoch, co pronesl ty tři původně zmiňované věty, nemá nad mým skutečným životem žádnou moc.

Ano, můžeme namítat, že tím buduje celospolečenskou náladu, která by mohla v budoucnu přerůst v něco, co mi do života vstoupí. Na druhou stranu mu já jeho názor nevyvrátím jenom tím, že s ním budu diskutovat. Stejně mě nikdo nevyvrátí můj názor tím, že mi řekne, že všichni cigáni nejsou stejní. A ruku na srdce - podcast má dneska každý, kdo má do prdele díru. Větší dopad má nedělní kázání v kostele na dědině.

Oprosťme se od potřeby se líbit všem. Oprosťme se od potřeby se neustále před každým obhajovat. To, že se od nás někdo distancuje už v prvotním okamžiku nám prokazuje obrovskou službu - ten někdo by nám do života stejně nepřinesl nic produktivního.

Jsem naopak vděčná za to, že jsem pro podobné existence méněcenná, neplnohodnotná a asexuální. Šetří mi tím čas i prostor pro někoho, pro koho jsem opakem.