Pracovní ufňuknutí

Byvoj má tento a příští týden nečekanou neschopenku, Bych je na služebce a Široký na školení. Tři nejtoxičtější spolupracovníci našeho úseku tu nejsou. Měla bych mít radost (a nejspíš i mám), ale přesto se vždycky najde něco, co mi dá facku a připomene mi, že nic není tak růžové, jak by se mohlo zdát.

Různí manažeři různých línií na různých pobočkách naší firmy mají vize. Co manažer, to vize trochu jiná. Co linie, to trochu jiná váha takové vize. Co pobočka, to jiný cíl a cesta k takové vizi. V jednom jsou ale za jedno - musí se šetřit. Ne vizemi, ale financemi, na nichž jsou tyto vize závislé.

Ode mě (resp. i od Motáka, ale ten to nechá na mě, protože sám je schopen jenom repetetivní stereotypní činnosti) se očekává, že načrtnu cestu k této vizi. Možná ne celou, ale aspoň přibližným směrem. A možná ne jednu, ale hned několik - minimálně tu nejrychlejší, tu nejlevnější a tu vyžadující nejméně změn a zásahů do stávajících procesů. Nejrychlejší je však většinou i nejdražší. Nejlevnější je zase většinou ta nejpomalejší. A ta, co nevyžaduje příliš změn a zásahů je většinou krkolomná, neefektivní a její rozpočet je zcela neodhadnutelný.

To ale vedení nezajímá, protože vedení má vizi. Vedení chce rychlou, levnou a nerevoluční cestu k takové vizi. Vedení má mimo jiné problém v tom, že pokud ta cesta není dostatečně rychlá, zapomene na ni. Pokud není dostatečně levná, dělá, že na ni zapomnělo. A pokud vyžaduje příliš mnoho změn, označí vás za neschopné a nekopetentní. Samozřejmě, že do očí vám to neřekne a takhle napřímo to nezazní ani na poradách managementu, ale dá vám to dostatečně najevo nepřímo - třeba narážkami na poradách managementu.

Na našem úseku jsou na to ostatní kolegové zvyklí. Za tuhle pověst může zejména Byvoj a kolega, co tu byl kdysi s ním. V té době bylo naše oddělení v plenkách, paleta jeho činností byla asi tak na 20 % současných možností, a upřímně - oba byli a dodnes jsou absolutní netáhla. V té době vznikla napříč firmou nedobrá pověst, která se s námi mnohdy táhne dodnes - od běžných pěšáků po nejvyšší management.

Mnozí se už přesvědčili o opaku, mnohým se to v důsledku nesplněných (a nesplnitelných) očekávání potvrdilo, a mnozí jsou zahořklí z principu, a svůj názor nezmění ani kdybyste se na hlavu stavěli. Nepotřebuju uznání, nepotřebuju díky, ale byla bych ráda, aby mi bylo nasloucháno v případech, kdy se rozhoduje o mé činnosti a prostředcích k ní nutných. Bohužel jsem jen řadový pěšák. Plebs.

Většinou volím zlatou střední cestu. Není nejlevnější, ale ani nejdražší. Není nejrychlejší, ale ani nejdelší. Snažím se volit nejlepší poměr cena:výkon. Pokud by mé problematice management rozuměl, nejspíš by byl nadšený. Jenže můj management si představuje, že já zvládnu nacpat variantu nejrychlejší, nejlevnější a nejméně náročnou na změnu procesů do jedné; tu by pak hrdě odprezentovali manažeři ostatním manažerům, aniž by někdo rozuměl tomu, o čem se vlastně baví. Stačí, když se grafy budou vlnit a lámat podle jejich aktuálních potřeb.

V květnu to je rok, kdy se urodila myšlenka, že díky rozrůstajícímu se počtu členů našeho úseku bude potřeba nás přesunout do jiných prostor. Mezitím se vize změnila třikrát a - jsme pořád ve stejných kanclech jako před rokem. Ke splnění jiné vize je potřeba navýšit výpočetní kapacitu hardwaru. Ne, není to levná záležitost, ale pár let se šetřilo na špatných místech, a tak je potřeba do toho nacpat víc najednou. Výsledný verdikt? Dělej zázraky, Karolíno, protože prachy na to nemáme. A pak se dozvíte, že na poradě managementu se prožral a prochlastal dvojnásobek toho, co by stála ta mnou navrhnutá cesta k oné vizi.

Začala jsem otevřeně vyhrožovat, že jsem nasraná, a půjdu prodávat do DM. Zatím se tomu všichni smějou, protože ví, že na peníze co mám tady bych se tam nikdy nedostala; a že mám čerstvou hypotéku a rozpočet našponovaný od výplaty k výplatě. A mají pravdu. A přitom by mi určitě firemní tričko DM tak moc slušelo...