První schůze SVJ

Na minulém blogu jsem v několika (dlouhých) článcích zapisovala všechna úskalí související s koupí a rekonstrukcí naší nemovitosti. Poslední příspěvek o finálním sestěhování jsem nikdy nedopsala, protože ty aktuální události zkrátka předběhly mou schopnost je písemně zaznamenávat. A zpětně jsem o nich psát nechtěla, protože mě už tolik nepálily.

Plánuji však, že celé to procesí shrnu do jednoho jediného (dlouhého) článku. Už jen proto, abych si to uplácala pro případy, kdy to někomu výpravím naživo, aniž bych z toho chtěla dělat dvouhodinovou přednášku. Ale o tom až jindy, protože v tomto příspěvku se chci věnovat věcem aktuálním.

Absolvovala jsem první schůzi SVJ. Podobnému dostaveníčku jsem byla přítomna naposledy před sedmi lety ještě v Brně, kde jsme vlastnily s Déčkem byt. Od té doby jsem se potulovala po nájmech, takže mi byla tato kratochvíle odepřena. Až do nynějška.

Jelikož se Lu musí pravidelně zúčastňovat schůzí kvůli vlastnictví původního bytu, dohodly jsme se, že na schůze našeho SVJ budu docházet já a ona toho bude ušetřena. Mně to problém nedělá, já mám ráda takový ten přirozený nestrojený bizár, co píše sám život; a schůze SVJ je potenciálním nosičem takové podívané.

Začínalo se v 16:30 hod., což pro někoho může být šibeničný doba. Já jsem to stíhala tak tak - přilétla jsem domů, nasytila šest věčně hladových tlamek, kopla do sebe rychlé kafe a letěla do společných prostor. Co mě překvapilo hned na začátku - zdejší SVJ je vytvořené pouze pro jeden vchod, byť naše bytovka je nalepená na jiné. Předpokládala bych, že se mnohé bude řešit tím pádem společně. Nikoliv.

Na chodbě jsme se sešli ve skromném počtu. Pan předseda SVJ, pan místopředseda SVJ (co už tam nebydlí, ale nechce v tom nejspíš pana předsedu SVJ nechat), paní bývalá manželka místopředsedy SVJ (co už tam taky nebydlí, ale vlastní tam byt), já a pár důchodců.

Co jsem pochopila, tak naše SVJ má tři hlavní členy představenstva (předsedu, místopředsedu a pak pána, od něhož jsme byt kupovaly my, a který tímto svou funkci oficiálně ukončil). Na pořadu dne tedy byla volba náhrady. Důchodcům se do toho nechtělo, paní bývalá manželka místopředsedy všem oznámila, že ona to dělat nemůže (důvod nedoplnila, ale upřímně mi to bylo jedno), a tak předseda a místopředseda upřely své zraky na mě. Než jsem stačila cokoliv říct, slovo si urval jeden z důchodců.

Roztřeseným hlasem řekl, že se mu nelíbí, jak vedení SVJ funguje. A že vlastně funguje úplně na hovno. Od hlídání řádného úklidu (ve společných prostorech sklepů se kdysi uklízelo co týden a teď už tam nebyl nikdo minimálně půl roku), přes fungování výtahu (protože výtah už nejezdí tak, jak jezdíval dřív), až po to, že se v baráku rekonstruovalo, byl tam neskutečný hluk, a jeho žena byla po těžké operaci - jak je možné, že tohle domovní řád neupravuje?!

Nekecám - další hodinu a půl se mu všechno postupně vysvětlovalo a on neustále pičoval a když se mu vysvětlila jedna věc, okamžitě se vracel k té předešlé, co mu již vysvětlená byla, případně skákal na tu následující, ke které se ještě nebyl schopný nikdo vyjádřit. Úklid vyřešil předseda tak, že důchodci začal citovat z tabulky pro uklízecí službu četnost jednotlivých úkonů. Za to za hluk v baráku (bránící v řádné rekonvalescenci jeho ženy) a za špatně jedoucí výtah jsme mohly my.

Když se rekonstruuje, dělá se hluk. A chápu, že nejvíc si toho hluku užijí důchodci, kteří jsou celý den doma, a tak se docházkou do práce nevyhnou té hlukové špičce způsobené rekonstrukcí. Na druhou stranu nevím, jakým způsobem by si to dědek představoval upravit v domovním řádě. Byla jsem svědkyní, kdy duchny v Brně navrhovaly, aby kromě nočního klidu byl ještě ranní klid, polední klid a večerní klid. Beze srandy - tehdy byl v návrhu nového domovního řádu, že na noční klid do šesti bude navazovat ranní klid od šesti do osmi. Polední klid měl trvat od 11:00 do 13:00 a odpolední klid byl od 18:00 do 22:00, kdy začínal noční klid. Samozřejmě to tehdy neprošlo, ale zdejší dědek si nejspíš představoval něco podobného.

Chápala jsem jeho důvody, kdybych nebyla mizantrop, tak by mi ho bylo i líto. A nikdo na mě prstem neukázal, byť bylo řečeno, že hluk tam byl kvůli rekonstrukci. Pravděpodobně jsme byly první, kdo za těch 25 let, co ta bytovka stojí, něco dělal. Dědek si rovněž postěžoval, že mu popraskala omítka na vnitřní zdi - prý těmi otřesy. Dědek bydlí asi čtyři patra pod námi. Nevyznám se sice v těchto věcech, ale nejsem si jistá, jestli by zdravá omítka na zdi popraskala tím, že mi čtyři patra nade mnou někdo vrtá a seká do zdi. I my měly v některých místech prasklou omítku. Podle mě může omítka prasknout, když se to neudělá úplně nejlépe, a ono to časem začne schnout a hýbat se. Kažodpádně dědek si spíš postěžoval než že by se domáhal kompenzace, takže jsem se v tom nehrabala a dělala, že ho neposlouchám.

Pak došlo na výtah, co nejezdí už tak, jak jezdíval dřív. Ano - ten výtah jezdí pomalu, během jízdy se ozývají strašlivé zvuky, dveře v přízemí se občas nedovřou, kvůli čemuž se výtah nerozjede. O tom jsme se přesvědčily už při prvotní prohlídce bytu. Bohužel předseda to prezentoval ve stylu to víte, když se tím výtahem v rámci rekonstrukce tahají těžké věci. A to mě trochu nasralo, protože to zase nepřímo hodili na nás, i když ten výtah byl podělanej už ve chvíli, kdy jsme do něho poprvé nastoupily. Ale zas - nikdo mi nic nevyčetl napřímo, takže jsem nechtěla působit vztahovačně a být potrefenou husou.

Dědek nebyl schopný pochopit, že výtah prochází každý rok revizí, a že i přes to, že už nejezdí tak jako dřív, tak není důvod ho opravovat. Chtěla jsem mu vysvětlit, že na STK vám taky ojetinu neuvedou do stavu nového auta, ale vlastně jsem se s ním nechtěla bavit. Po hodině a půl jsme se tedy vrátili k původnímu tématu - volba třetího člena představenstva SVJ a mé kandidatuře. Panu předsedovi jsem na jeho opětovnou nabídku odpověděla, že jsou tu evidentně věci, kvůli kterým tomu necháme čas. Reagoval, že další možnost bude za pět let. Podívala jsem se na dědka, potom zpátky na předsedu a konstatovala, že to bude tak akorát. Dědek to nepochopil a pan předseda to takticky přešel.

Nechci dělat nic skrz SVJ. Je to nevděčná práce, hromada starostí a navíc jsem ve Varech něco málo přes rok a půl. Já se tu ještě pořádně nerozkoukala, natož abych řešila něco s někým skrz SVJ. Realizovat v životě se hodlám jinak. Tečka.

Z ničeho nic se otevřely vchodové dveře z venčí, a v nich se ocitla sousedka. Moje crush. Vysoká mladá tmavovláska s brýlemi, co má hocha, o němž jsem byla ze začátku přesvědčená, že je teplý. No, evidentně není, protože sdílí domácnost s ní. Předseda ji hned stáhl na schůzi, protože i ona je vlastníkem bytu. Napřed ji začal zpovídat, zda se plánují odstěhovat, protože disponuje informací, že chtějí stavět. A že prý stavět chtějí, ale je to otázka roků, ne měsíců. A tak se i jí zeptali, zda nechce být v představenstvu SVJ, ale že má počítat s tím, že ji pak budou někdy v budoucnu prověřovat policajti, protože je někdo za něco udá, a že se to pak táhne roky.

Upřímně jsem nepochopila tento jejich krok - někomu něco nabídnete a vzápětí ho vystrašíte letitým vyšetřováním kvůli nějakému udání. Paní sousedka řekla, že si to musí ještě promyslet, a pokračovalo se dál ve schůzi - po hodině a půl už konečně v druhém bodu programu. Výměna oken ve společných prostorech.

Měla jsem za to, že třeba netěsní nebo jsou nějaká vadná, a proto se musí měnit. Ale ne - předseda nám to objasnil. Ve fondu není mnoho peněz (vybíráme dost málo), ale nějaké tam jsou. Na zateplení to není (naštěstí - máme nově zasíťovaný balkon a kvůli zateplení bychom musely síť sundat, takže by kočky měly na X měsíců útrum). Ale přesto tam ty peníze hnijí, a tak si řekli, že až se jednou bude zateplovat, okna by už mohla být vyměněná.

Paradoxně to říkal u zdi, přes kterou je dlouhá prasklina. Taky nemáme pořád odemykání dveří přes čipy. A pořád si musíme na chodbě rožnout stisknutím vypínače. Ale chápu - výměna nezávadných oken je důležitější. Držela jsem hubu. Zvlášť poté, co paní bývalá manželka místopředsedy SVJ navrhla, že by se tedy mohly udělat vertikální věšáky na kola v kolárnách, a pan přeseda z SVJ nad tím mávl rukou, že to je otázka několika tisíc, že s tím ho nemá vůbec otravovat. Na ženské názory se tady evidentně nehraje.

V tu chvíli se ozval dědek, že by se za ty peníze mohl opravit výtah. A předseda i místopředseda se zamysleli, a že se teda poptají na opravu či rekonstrukci výtahu, že bychom v tom ty peníze mohli utopit. Vyřešeno. Pak se obrátili na mladou sousedku, jestli se už rozmyslela, jak s tím členstvím v předsednictvu SVJ. A ona jim bezostyšně řekla, že kvůli tomu, co tam teďka viděla, to strašně moc nechce dělat. Sice parkuje jako vemeno, ale (nejen) za tohle jí to odpouštím.

Následně se začaly řešit další nesmysly skrz sklepy na druhé straně než jsou ty naše, a tak jsem přestala poslouchat. Po dvou hodinách jsem tedy dorazila zpět domů za Lu, která po mém převyprávění konstatovala, že i příště budu vyslána já. A já se nemohu dočkat na další hroty a dramata. Hurá.