Svět Vzhůru nohama

V originálu Stranger Things tomu říkají The Upside Down, český překlad v nadpisu je poměrně kostrbatý. Mám na mysli ten zlý černo-červený svět, který je temnou kopií toho našeho; pokrytý slizem a organickými anomáliemi, po němž se pohybují nebezpečné příšery.

Příležitostně jsem v kontaktu s kolegy ze svých dřívějších prací - z Brna i Prahy. Je to takové sporadické přátelství. Vídáme se jednou dvakrát do roka na jedno odpoledne či večer, a většinou se nedozvím jak se konkrétně mají, protože dost brzy sklouznou k tématům související s jejich pracovní náplní a tím, co se u nich ve firmě děje. Ve firmě, kam já už několik let nepatřím, a tak jsem ztratila přehled o aktuální situaci, tudíž jim k tomu nemám co říct.

Tihle kolegové se mě většinou ptají jak se mi líbí v mé aktuální práci. A já se na to naučila odpovídat otázkou - Viděl(a) jsi Stranger Things? Pokud souhlasně kývnou, řeknu jim, že za vstupním turniketem začíná ten zlej černo-červenej svět. V případě, že seriál neviděli, popíšu jim The Upside Down něčím ve stylu představ si zlou kopii našeho světa, kde nic nedává smysl, všude je chaos a ponuro, a všechno tam špatně dopadne. Jasně - vlastně to není vůbec popis The Upside Down, ale i tak podstatu mé práce odrážím.

V Praze jsem byla ve dvou firmách. A před tím v Brně ve třech. Začala jsem pracovat už během bakalářského studia, kdy jsem prezenčně odchodila prvák a druhák jsem už brala kombinovaně - tehdy se z brigády stal můj první regulérní pracovní závazek. Ve Varech se jedná o mého šestého zaměstnavatele, takže si troufám tvrdit, že už nějaký ten rozhled jak to chodí jinde mám.

Měla bych být vděčná za to, že tu můžu pracovat, protože nebýt této firmy, asi teď sedím za kasou v obchoďáku a vysvětluju důchodcům, že máslo ve slevě nepřišlo, a tak máme jenom to drahý. A vlastně za to vděčná jsem. Problém je v tom, že jinde to prostě funguje lépe - efektivněji. Nikoliv dokonale, ale prostě lépe než tady.

Jedním z pilířů problému je to, že jsme česká pobočka německé společnosti, a německé vedení na nás shlíží jako na něco podřadného, a to hlavně ze strany českých nadřízených, kteří ale sedí v Německu (nebo kdesi v Čechách v nějaké odloučené kanceláři). Němcům jsme více méně jedno, ale Češi nám dělají naschvály, ve většině požadavků vidí problém, nedejbože, abychom chtěli něco, co považují za nadstandard. Jsem tím upřímně znechucená, protože si občas připadám jako dělník, co se musí doprošovat o lopatu a základní nářadí.

Šéf našeho úseku je v tomto ohledu neprůbojný. Jasně - není v téhle firmě první den, takže už má ledacos za sebou, a tak ví, že chcát proti větru občas nepřináší kýžené výsledky. Většinu problémů řeší tím způsbem, že když to nejde dveřma, půjde to oknem. A když ne oknem, tak komínem. A když ne komínem, tak záchodem. Jenže tím se spousta záležitostí prodlužuje na dobu zbytečně dlouhou, a většinou to vede k tomu, že už to nevydržím a vymyslím alternativní dostupné řešení. Jenže to mě stojí čas, síly a nervy, a zároveň tím ukazuju, že původní požadavek byl zbytečný, protože jsem si s tím nakonec poradila jinak.

Abych Šéfovi úplně nekřivdila, tak on mimo svou náplň práce vedoucího dělá i svou původní pracovní náplň, kterou plnil před svým pasováním do manažérské pozice. Má toho fakt dost. Do toho ho trápí zdraví jeho i rodiny, takže se do práce nepouští (a ani nemůže) s plným nasazením. Vycházíme spolu v pohodě, a vlastně představuje ten nejmenší problém v našem kolektivu.

Pak je tu jeho asistent (nikoliv zástupce) pro účely tohoto blogu nazývaný Bych. Bych je totiž jeho nejčastější slovo. Devadesát procent vyřčených já bych na tomhle pracovišti má na svědomí on. Je to patologický diskutér, který se musí ke každému tématu vyjádřit - ideálně s tím, co on BY udělal, co on BY řekl, jak on BY vyřešil tu či onu situaci. Prakticky každé téma končí jeho vyjádřením začínajícím na „já bych“. Nikdo už o tom nechce mluvit, nikdo ho nechce poslouchat, všichni by rádi už mluvili o něčem jiném, jenže on pořád mele a mele a mele.

Problém Bycha je i to, že se snaží být ve všem nejlepší. Bohužel tím způsobem, že hodnotí již hotovou práci ostatních a říká, co on BY na ní udělal lépe. Když dostane sám něco na starost, udělá to - a pravděpodobně i správně. Dělá to však s pocitem, že ostatním vytváří vzor, který BY oni následně měli dodržovat. Můj problém je zase takový, že na tohle místo jsem se dostala mimo jiné i kvůli tomu, že Bych začal být asistentem Šéfa, tudíž má Bych o mé náplni práce přehled, kvůli čemuž jsem nucená někdy poslouchat, jak BY to dělal on. Co mě nanejvýš dokáže vytočit je i to, že dost kolegů je stále zvyklých chodit za ním, i když mou práci už nedělá. V praxi prostě vkročí do našeho kanclu, přejedou nás pohledem, a pokračují za Bychem, kterému sdělí svůj požadavek. A Bych namísto toho, aby onomu kolegovi řekl, že se má vrátit k nám, tak vstane, jde k nám do kanclu, a začne vyzvídat jak jsme teď na tom, co je potřeba udělat, kdy bychom na to asi měli čas a hlavně jak BY to udělal on.

(tady bez skrupulí přiznávám, že oba odstavce o Bychovi jsem sprostě zkopírovala ze svého starého blogu na Píše.cz, kde jsem mu věnovala část jednoho nedávného článku, stejně jako to udělám s následujícím odstavcem o Širokém; sorryjako)

Nejnovějším kusem v našem kolektivu je Široký. Zpomalený, neefektivní, za to s potřebou neustále něco mumlat. Jde kolem dveří? Klidně o nich začne mluvit naprosto obecné a bezvýznamné kecy. Normální člověk řekne „Dal jsem si kafe“ a jde se dál. Široký řekne „Dal jsem si kafe. S mlíkem. A s cukrem,“ přičemž je na něm vidět, že si to kafe ještě v hlavě zasněně vizualizuje. Do kancelářské skříně si začal tahat ze svého starého kanclu milion zbytečných věcí, mezi nimiž byl třeba i vařič na vajíčka a asi pět dalších malých kuchyňských spotřebičů. Ano - rád jí. To je na něm konec konců vidět, protože je vyžraný až běda. Ale není zlý. Je to jen prostě ťulpas, jehož akustickou vatu, jak jsem jeho kecy začala nahlas nazývat, musím v kanclu poslouchat.

Jeho dlouhodobý pracovní výkon soudit nemohu, je tu teprve měsíc. Nezdá se, že by byl nějak přehršle iniciativní, ale co mu Šéf zadá, to splní. Těžko soudit v jaké kvalitě a jak rychle, protože jediný, kdo se s ním aktuálně může srovnávat, je Dlouhý.

Dlouhý je tu druhý nejmladší kus, co k nám přišel před pár měsíci, a je to vlastně opak Širokého. Šlachovitý, vysoký, s tahem na branku a slovem efektivita vytetovaným na zádech (dobře, to ostatní jsem si možná vymyslela, na druhou stranu jsem to zatím ani nezjišťovala - něco tam totiž vytetováno má). S Dlouhým jsme si padli do oka, protože oba máme stejně kousavý smysl pro humor. Špačkujeme se, občas si lezeme možná na nervy, ale když je potřeba a já si mohu vybrat s kým spolupracovat, sáhnu po něm. Za což bych se měla omluvit svému nejbližšímu kolegovi Motákovi.

S Motákem se dělíme o největší část mé pracovní náplně. Moták má dvě vysoké školy a je tu o dva roky déle než já. Moták má strašně šikovné ruce a nikdy by mě nenechal na holičkách. Bohužel Moták nemá přílišné vlohy pro naši práci. Nechávám ho řídit a nechávám mu plnění základních stále se opakujících úkonů, které mě ubíjí. Občas si říkám, že to zkusíme posunout dál a přenechám mu něco, kde je třeba trochu kreativity a aplikace znalostí. Končí to tak, že přijde za mnou a neví, co s tím, takže si to v závěru stejně udělám sama, protože nemám trpělivost mu vysvětlovat něco, co by už měl znát.

Na druhou stranu ho omlouvá to, že má doma autistického syna, který v noci nespí, a do toho má další zdravotní problémy. Není tedy výjimkou, že Moták přijde s tím, že už třetí noc nespal déle než dvě hodiny. Do toho doma dělá všechno sám - vaří, uklízí, stará se o barák. Jeho manželka pak hlídá jejich neustále křičící dítě, protože jakmile je jenom chvilku bez matky, začne se vztekat a vřískat.

Třešničkou (nutně shnilou) je pak Byvoj. Bývalý voják (odtud ta přezdívka), který se cítí jako hrdina lidu, protože sloužil vlasti - než ho vyhodili za nějaký průser, o kterém nikdo oficiálně neví. Slizský šedesátník, co se snaží se všema a se vším vyjebat, pomlouvá, donáší, ale před každým se tváří jako jeho největší kamarád. Do toho má rozjeté ještě nějaké mimopracovní kšefty, které si řeší v pracovní době, neustále lítá někde venku nebo telefonuje na chodbě. A když už je v kanclu, buď chrápe nebo čumí na videa z TikToku.

Šéf dostal stranický úkol - rozhýbat Byvoje k výkonům nebo ho vyštípat pryč. Ani jedno se Šéfovi moc nedaří, protože vyštípat Byvoje je nadlidský úkol, na kterém si vylámalo zuby i vedení - někdo kdesi nahoře nad tím drží ochrannou ruku, a tak se jedná spíše jen o lokální vůli se ho zbavit. A rozhýbání Byvoje je vždycky záležitost pár dnů, kdy po sprdnutí konečně začne dělat svoji práci, ale dřív nebo později se vrátí do starých kolejí. Do toho si celý den v kanclu pouští socialistický pop na rádiu Blaník, a to i v době, kdy je pryč.

Nu, a kromě Šéfa, Bycha, Dlouhého, Širokého, Motáka a Byvoje jsem tu já. Vlastně ani nevím, jak by mě popsali ostatní. Možná by vyzdvihli to, že jsem neurotická, cholerická, dost často hlučná nebo naopak až příliš nemluvná. Ta počmáraná, co má doma místo chlapa ženskou a místo dětí šest koček. Ta, co nežere maso, ani sýry, ani vejce, ani nepije mlíko, takže vlastně nežere nic. Ta nejdivnější - řekněme se to na rovinu. Přesto se v práci snažím dělat to, za co jsem placená, což se o mnohých říct nedá.

A tak vítejte v mém světě Vzhůru nohama. V černo-červeném opaku toho, jak by mohlo vypadat funkční a efektivní oddělení.