Netcalling

Co je catcalling asi tušíme všichni. (Bohužel až) poslední dobou se o něm (konečně) mluví. Internet je v tomto ohledu specifické prostředí, protože na rozdíl od živého catcallingu není ona interakce na netu sice tak intenzivní, ale na druhou stranu zde vlastně nikdo nebrání onomu útočníkovi ve stupňování oné interakce. Jste tu jen vy a on. Beze svědků.

A jasně - můžete ho zablokovat, ale mezi prvním kontaktem a konečnou blokací je přesně to místo, kde se odehrává netcalling. Právě ta fáze vyjednávání, nátlaku a ignorování vašeho „ne“ je to hlavní, co je na celém procesu zraňující.

Čím jsem starší, tím méně toužím po pozornosti ostatních. To platí i naživo. Ještě před pár lety jsem chodila tak, jak bych se už dneska neodvážila. Ne snad kvůli nedostatečnému sebevědomí, ale spíš kvůli tomu, co za reakce to vyvolává v neotesaných přestárlých mládencích. Má cílovka je bohužel poměrně široká, protože se bavíme o skupině od zhruba 25 let (kdy už hoši mají natolik odvahy, aby svůj zájem projevili nahlas) do věku neurčitého - pánové v čerstvém důchodu, kteří se snaží dohnat ztracené mládí (a v mnoha případech vlastně i střední věk).

Už několik let nenosím sandále ani pantofle - dokonce ani v práci. Nohy vnímám jako svou intimní zónu. Možná to může znít přecitlivěle, ale když mám viditelné prsty a nárty, připadám si jako nahá. Zranitelná. Odzbrojená. Nehty na nohách mám vždycky nalakované. Nárty mi zdobí inkoust. To je činí samozřejmě výraznější. A fakt nemám ráda, když mi na ně někdo nežádoucí hledí.

Jsem víc potetovaná než nepotetovaná. A ano - poměr tetovaných lidí v produktivním věku stoupá na hranici, kdy nepotetovaní lidé mohou působit jako menšina. Dalo by se tedy předpokládat, že tetování už nepřitahuje tolik pozornosti. Je tu však detail - moje tetování zároveň odhaluje moji duši, mé hodnoty, mé životní zkušenosti a postoje. Tím, že je vystavím, tak odhaluji nejen svou kůži, ale i svou duši. A tu pak hodnotí někdo, komu to nepřísluší.

Sukně a rukávy v mém šatníku se každým rokem prodlužují, ramena víc a víc zahalují, odkrytá záda a dekolt jsou už hlavně doménou oblečení na běhání. Zakrývám své křivky a zatahuji tak oponu pro ty, kterým to, co je za ní, není určeno. Nechodím k vodě, pokud nejde o nějaký pustý wellness bazének. Opět bych dávala na odiv zbytečně moc detailů - tentokrát už ne jen skrze inkoust, ale i skrze dva piercingy pod horní části plavek. Jakousi záhadnou výjimkou je pro mě fitko (kam aktuálně nechodím), protože tam se z nějakého důvodu cítím komfortně i v krátkých šortkách a sportovní podprsence.

Jenže na rozdíl od reálného světa jsem si tenhle dresscode a návyky ještě nevybudovala na sociálních sítích. Nejaktivnější jsem byla v internetové komunikaci, když mi bývalo ještě -náct a frčel Xchat a Libimseti. Bohužel - jak aktuálně zjišťuji na Facebooku - styl komunikace mnohých hochů se za ty dvě dekády jejich života vlastně vůbec nezměnil.

I přes to, že se rok co rok více a více uzavírám, jsem pořád extrovertka. A ve Varech jsem si stále nenašla tolik sociálních kontaktů, abych měla pocit sociálního nasycení. Doháním to tedy vatou z internetů. Ne, že bych někoho aktivně vyhledávala, ale na Facebooku mi může napsat každý. A já mám (zatím) tendence odpovědět každému.

Co si budeme - většinou se ozvou nezadaní muži. A v případě, že onen muž je zadaný, dělá dost věcí pro to, aby byl zase nezadaným. Nesdílím prakticky nic ze svého života. Většinu profilových fotek mám poschovávanou, aby je neviděl nikdo jiný. Nepotřebuju světu sdílet fotografie sebe a svých blízkých. Neprahnu po cizích lajcích, po validaci náhodnými kolemjdoucími. Nehodlám ze sebe dělat zboží ve výloze.

V návaznosti na zájem nezadaných mužů jsem si zviditelnila status zadaná. Ne, že by si ho někdo všímal. Zájem většiny mužů opadne ve chvíli, kdy tuto skutečnost zjistí tím, že jim ji napíšu. Ti neodbytnější ve chvíli, kdy zjistí, že jsem zadaná a na holky. Výjimkou je Pepa z Prahy, ale ten si zaslouží samostatný článek někdy příště. Dost často se však stává, že než onen zájem opadne, začne se onen uchazeč o mé srdce, o mou ruku a o můj klín pídit po mých fotkách, kterých na účtu (jak jsem už zmínila o odstavec výše) mám poskrovnu.

Oni uchazeči se s tím nehodlají smířit. Jsou totiž odkojeni na influencerkách (ale i běžných uživatelkách), které na sockách sdílí úplně všechno. Považují to za standard a nehodlají se smířit s tím, že se jim nehodlám otevřít (ukázat) celá. Jsou tací, kteří si jen nahlas povzdechnou jednou psanou narážkou a více tomu nevěnují síly. Setkala jsem se s tvrzením, že onen amant si na účet odkládá své oblíbené fotky, aby je pak nemusel hledat.

Některé exempláře si o ně napíší napřímo, čímž získávají extra mínusový bodík. Osobně považuji fotku zaslanou přes soukromou zprávu za výjimečné gesto - ukazujete mu něco, co ostatní (ve vašem profilu) nevidí. A to i když jde o běžnou fotografii. Přesně tomu se chci vyhnout - protože pobláznění srdéčka (či rozkroku) někoho na internetu je jedna z věcí, o které fakt nestojím, a o které se fakt nesnažím.

Pokud tedy hodláte existovat na internetu, musíte se smířit s tím, že buď budete mít fotky viditelné (byť jen pro omezený okruh uživatelů), kteří vás dříve či později začnou hodnotit, nebo budete chodit zahalená, ale sem tam se najde boreček, který dost nevybíravým způsobem začne poukazovat na to, že byste přece jen mohla ukázat alespoň kotníček a ramínko, aby vám mohl obratem pochlebovat s nadějí, že jednoho dne (ideálně zítra) spatří úplně vše. 

A ano - nejlepší prevence je na všechna ta náhodná oslovení nereagovat. Protože jasně - co bych taky očekávala? Naivně očekávám, že si třeba najdu někoho na reálné přátelství. Nebo jen na to internetové. Že z toho bude třeba jen zajímavá jednodenní konverzace. Cokoliv - jen nápadníka trpícího představou, že zrovna on je ten, do koho se bezbřeze zamiluji na základě pár fotek z dovolené a schopnosti neudělat v jedné větě šest gramatických chyb.

Ostatně, i můj nejbližší kolega Moták by namítl, že tohle moje nevystatování je škoda. Moták je totiž proutník, který mě těmito kecy naschvál škádlí. Zná moje postoje a názory. Trávíme spolu dost pracovního času na to, abych sem tam něco prohodila. Pro něho je normální na venkovské zábavě plácnout neznámou holku po zadku v domnění, že jí tím dává pocit chtěnosti. Moták schválně řekne, že ženské ne znamená ještě jsi mě dostatečně nepřemluvil. Pronáší to přede mnou, protože ví, že mě tím nasere. Zároveň je to ale jediný chlap na pracovišti, před kterým nemám problém se převlékat z pracovního do nepracovního oblečení. Je to jediný chlap na pracovišti, co mě viděl jenom v podprsence; jediný chlap ve firmě co ví, jak vypadá můj zadek v kalhotkách. Je to takový starší nevlastní brácha a já tu jeho neotesanost tak nějak výjimečně akceptuju... ale prosím, nebuďte jak Moták.