Rezavějící přátelství

Některá přátelství vznikají tím, že na jednom místě v jeden čas prožíváte s jednotlivcem či skupinou osob jednu situaci. Vznikají tak přátelství mezi spolužáky - v mateřské, základní, střední i vysoké škole. Vznikají tak přátelství mezi sousedy. Přátelství mezi kolegy v práci. Mezi děcky ze stejného panelaku či sídliště. Otázkou je, zda taková přátelství udržovat i ve chvíli, kdy se vaše životní cesty rozejdou.

Vzhledem k tomu, že jsem se za posledních deset let stěhovala 5x (a snad už naposledy), neměla jsem dostatek času upevnit si sociální vazby mezi sousedy. Ono tedy ve většině případů není o co stát. V naší bytovce jsme druhé nejmladší, a to už máme těsně před čtyřicítkou. O přátelstvích z dětství, školních a studentských let možná jindy; o dělání individuálních kamarádů přes seznamovací aplikace rovněž.

Mé nejsilnější sociální vazby vznikají na pracovišti. Jakpak by ne - naženou vás s ostatními do jednoho prostoru, kde musíte spolupracovat. Takhle každý den na minimálně osm hodin. Bohužel se nedá mluvit o přátelství - jste jen kolegové. Upřímně - s většinou byste prostě na kafe nešli. A přesto s vámi tito lidé sdílí čas a prostor, když jste šťastní nebo naopak nešťastní. Pohádali jste se včera odpoledne doma a nesete si to s sebou do druhého dne? Jsou u toho. Honíte celý den po telefonu ztracený balík? Jsou u toho. Máte z něčeho radost? Jsou u toho.

Tohle vás stmelí. Pracovní kolektiv, který mě přiměl začít psát tento článek je prahobrněnský; nebo brněnskopražský? Možná brněnskopražský, protože jsem do něho vklouzla právě v Brně. Byla to druhá firma, do které jsem vlezla v druhé půlce roku 2017. S odstupem času a po dalších zkušenostech musím říct, že to sice nebyl kolektiv ideální, ale naprosto antistresový. Kolektiv byl rodinný a v kanclu jsem měla super kolegy. Byli se mnou v kanclu, když jsem byla ve stresu ze státnic. Byli se mnou v kanclu, když to doma s mou tehdejší partnerkou stálo za prd. Byli se mnou v kanclu, když jsem od ní odešla.

Byli se mnou v kanclu při mnohých strastech. Při chvílích nešťastných i šťastných. A zatímco v jejich životech se žádná dramata neodehrávala, dramata mého života byla o to viditelnější. Pak přišel covid, a v dobách nejtvrdších opatření jsme byli na kancelářských pracovištích rozděleni na dvě směny. Přesto jsme si chtěli držet sociální vazbu, a tak jsme se začali vídat přes internet. Prostě jen tak na večer - kdo měl čas a chuť. Někdo při tom vařil, někdo při tom pil, někdo to měl puštěné jenom jako podkres. Scházelo se nás tehdy asi deset, a samozřejmě to časem odpadávalo.

Vlastně tam zůstali jen kluci, s nimiž byla ale největší sranda. Ráda jsem za nimi chodila, protože všichni byli rozházení do protisměn, ale zároveň kvůli opatřením vedení nerado vidělo, když se vídávali na pracovišti. Jenže kluci se časem začali nudit, a tak začali pařit hry s tím, že se přes ten náš internetový kanál začali domlouvat. Jenže mě hry nebavily, a tak jsem si s nimi chodívala občas dál povídat.

Problém byl v tom, že jakmile začali pařit, už komentovali jen to hraní a nesoustředili se na to, co říkám. Čas na normální témata tak měli pár minut před tím, než spustili hru. A tak jsem tam postupem času přestala chodit i já. Covidová opatření polevila, my se začali zase vídat v práci, a vše bylo (skoro) jako dřív.

Vlivem tehdejších životních zvratů jsem se přestěhovala do Prahy, kde naše tehdejší firma měla též pobočku. S těmi pár kolegy jsem se proto vídala už jenom sporadicky - třeba když jeli do Práglu na školení, na nějakou větší poradu či tak. V té době s nimi začal hrát i Daneček. Daneček byl kamarád jednoho z oněch kolegů, ale bydlel kdesi v Praze. Oni kolegové ho samozřejmě přizvali i na onen internetový kanál, přes který spolu při hraní komunikovali. Já se v té době za nimi párkrát připojila v naději, že třeba už je to hraní tolik nebaví, a budou hovornější, ale vždycky to skončilo stejně - pustila se hra a už s nimi nebyla řeč. Díky tomu jsem o nějakém Danečkovi tušila, ale byl to takový ňouma, takže jsem neměla potřebu se s ním vybavovat.

Za nějaký čas se konalo dvoudenní školení na naší pražské pobočce, takže jsme s kolegy z Brna zašli na sklenku. Došla jsem až později a všimla si, že u stolu s nimi sedí někdo cizí. V domnění, že se jedná o nějakého nového kolegu jsem mu podala ruku. Představil se jako Dan. Ano - byl to Daneček. Daneček působil jako nadýchaný budulínek - přesně ten typ, co si koupí o číslo menší košili, aby vypadalo, že je nařezaný. I přes to, že byl Daneček z Prahy, přijel Mustangem. A na konci Daneček svezl všechny, co chtěli. Já jsem se s Danečkem svézt nechtěla, takže jsem se rozloučila a šla si po svém.

Střih. Bylo to v listopadu loňského roku. Už jsem bydlela ve Varech a pracovala v současné firmě. Se starými kolegy jsem si občas individuálně zavolala přes telefon, ale vždycky to bylo primárně kvůli nějaké konzultaci, kdy na osobní témata docházelo až v druhé polovině hovorů. Tehdy mi dali vědět, že budou zase v Praze, a i přes to, že se ještě večer musí vracet zpátky, budou zůstávat ještě na skleničku s pražskou pobočkou, tak se mám přidat. Byla jsem tedy ráda, že uvidím pražskou i brněnskou pobočku najednou, a zároveň jsem byla ráda, že kolem půl deváté budu moct sednout na přímý autobus do Varů. Tehdy se opakovala úplně stejná situace. Podávala jsem ruku nejspíš novému kolegovi... a on to byl zase Daneček. Prostě jsem zapomněla, jak vypadá, a tak se seznamovala znovu. Ano, Daneček byl zase pozvaný, byť ani s pražskou ani brněnskou pobočkou nemá a nikdy neměl nic společného.

Střih. Před pár dny mi volá kolega, jestli přijedu na tu laser game v Brně. Samozřejmě jsem o žádné laser game nevěděla. „Počkej, Ty nejsi v té naší skupině?“ zareagoval na můj dotaz, jak mám sakra vědět o nějaké laser game. Tou skupinou nemyslel onen internetový kanál, kde se až do té doby scházeli na komunikaci, když hráli (ten kanál, který jsme zakládali za covidu). On Daneček udělal ještě paralelně s tím skupinu na WhatsAppu, kde si denno denně povídali a kde domluvili další sraz na laser game. Jakože super, kluci, že jsem zjevně pořád součástí vaší party, ale zaprvé vás raději uvidím při nějaké příležitosti, kde si budeme moct i povídat a ne po sobě střílet laserem, a zadruhé už samozřejmě něco mám... a zatřetí nechci jezdit do Brna kvůli laser game.

Abychom se takovému nedorozumění do budoucna vyhnuli, přidali mě hoši do této skupiny na WhatsAppu taky. Kluci si tam několikrát za den vyměnili vtipné memíky, odkazy na články, sem tam nějaké osobní narážky. Nic, na co bych byla zvědavá, takže jsme si upozornění vypnula s tím, že se tam jednou za čas podívám, jestli náhodou neprobírají nějaké důležitější téma. Bohužel jsem se tam po pár dnech podívala zrovna v době, kdy tam Daneček poslal memík, který byl evidentně narážka na mě. Téma není důležité, ale bylo to zcela zjevné. Hlavně i podle toho, že ho bývalí kolegové začali usměrňovat, ať se na to vykašle, že tohle je na našem seznamu zakázaných témat.

Ještě je třeba uvést podstatu našeho seznamu zakázaných témat. Jsem vznětlivá u některých politických či společenských témat. A jsem vznětlivá i v případě, že někomu něco v delším časovém horizontu stále dokola musím opakovat či obhajovat, aniž by to ten druhý v delším časovém horizontu chtěl chápat. Kvůli tomu v éře mého působení na brněnské pobočce jeden kolega zavedl náš seznam zakázaných témat, což byla spíš hláška ve chvíli, kdy cítil, že se začínám kvůli nějakému tématu vzněcovat.

A přesně o jedno z takových témat Daneček zabrousil. A jejich upozornění na to, že o tomhle se není dobré bavit bral spíše jako hecování, takže začal přikládat pod oheň. Jasně - zpětně si říkám, že jsem nad tím mohla mávnout rukou a mlčet. Na druhou stranu jsem si zrovna nedávno říkala, že už jsem mávala rukou a mlčela mnohdy zbytečně moc. A tak jsem se ozvala, a byla jsem dost nevybíravá. Kolegové si z té celé situace začali dělat spíš srandu ve stylu Beru si popkorn a vypínám televizi, protože někdo otevřel pandořinu skříňku. Skončilo to tak, že Daneček byl nucen z rozpustilé ofenzivy přejít hodně rychle do defenzivy, a raději mě nakonec ze skupiny vyhodil než aby seznal, že to přehnal.

Od bývalých kolegů jsem ochotná zkousnout leccos. Oni ten náš seznam zakázaných témat občas rádi pootevřou, aby mě popíchli. A já jim to nemám za zlé, protože jsme spolu zažili leccos. Jenže Daneček je jiná liga. Daneček je náplava a člověk s hodnotami, kterými naprosto pohrdám. Danečka jsem viděla dvakrát a už bych ho zase nepoznala. Danečkovi není dovoleno popichovat mě skrze citlivá témata. Danečkovi bych nejraději vydloubala oči kávovou lžičkou a podřezala ho zubním kartáčkem.

Věděla jsem, že nemá cenu tuhle na jednu stranu dětinskou situaci nějak pitvat. Kluci z toho měli srandu, Danečkovi málem rupla cévka, a já jsem se nechala zbytečně vytočit. O pár dní později jsem si s jedním z oněch kolegů psala, a více méně to nechali na nás dvou s tím, že jich se to netýká. Což měli pravdu. Tohle je mezi mnou a Danečkem. Snažila jsem se působit tak trochu nad věcí a dělala, že se tomu směju. Ubezpečila jsem ho, že jsem doteď s nimi zvládla být v kontaktu i bez oné whatsappové skupiny, takže až budou příště pořádat nějakou akci, ať mi dá vědět individuálně. A s tím souhlasil.

Nicméně mě ta situace tak trochu popíchla k pár úvahám.

Zaprvé jsem kdesi v koutku duše čekala, že se mě kluci zastanou, což se evidentně nestalo - dali od toho ruce pryč a jenom se tomu smáli. Pochopitelně. Od mého odchodu z jejich firmy jsme se viděli dvakrát, a že už to pár let bude, zatímco Daneček je s nimi v kontaktu xkrát do týdně.

Zadruhé jsem si uvědomila, že je vídám (možná hlavně) kvůli vzpomínkám na to, kdy byl svět ještě v pořádku. Ne, svět tehdy nebyl v pořádku. Prožívala jsem platonické lásky na pracovišti, dlouhotrvající partnerskou krizi, odchod ze vztahu, rozvod, rychlé stěhování, neustálé pracovní cesty. Ale když jsem s nimi, tak nějak selektivně vyzobávám to hezké. Zase jsem jednou z nich. Mají pořád ty stejné vtipy, stejný druh humoru, stejné hlasy... byť jak jsem zjistila - on je život už taky rozfoukal do dalších koutů světa, a tak na brněnské pobočce zůstali už jen dva a na pražské jenom jeden. Prostě jsou to moji kluci... a s nimi Daneček.

A tak si to celé teď tímhle článkem bez závěru a pointy uplácávám.