Staré listí dubové

V jednom z předešlých kňouracích článků jsem se nechala slyšet, že jsme si občas psaly s Duběnkou. Občas jsem si pohrávala s myšlenkou na něco víc. Na druhou stranu mi ale bránilo svědomí, protože i přes ty intimní problémy, co s Lu máme, bych musela být mnohem víc nešťastná, abych se něčeho takového dopustila.

Každopádně jsme se už nějaký čas s Duběnkou domlouvaly na tom, že až bude ve Varech a bude mít čas, že se půjdeme projít. A k tomu došlo minulý týden. Nalákala jsem ji na novou tetovačku a užívala si tu vzniklou pozornost. Tehdy to totiž byla pozornost Duběnky, kterou jsem potkala před rokem, ne té aktuální. Ano, něco se totiž změnilo.

Ještě než se tomu začnu věnovat bych si zde ráda poznamenala, že jsme se s Lu po půl roce vyspaly. Jakože úplně, se vším všudy. Jako by to tušila. Takže hurá! Od té doby sice zase nic, ale i tak se to počítá. 

S Duběnkou jsme si daly sraz po práci u parku. A já ji málem nepoznala, protože vypadala... hrozně. Jakože upřímně mi jí bylo líto. Za ten rok, co jsme se totiž neviděly, měla nějaké zdravotní komplikace, které se na ní evidentně podepsaly. Ano, nad tím bych mohla přimhouřit oko, ale pak tu byly detaily, se kterými se dá něco udělat, a ona na ně evidentně kašle.

A je mi neskutečně trapně, když se nad tím pozastavuju. Připadám si povrchní, upřímně. Ale na druhou stranu pokud jsem ji hodnotila jako potenciální povyražení, takže přece jenom by tam nějaká ta fyzická přitažlivost být měla. A tohle byla studená sprcha.

To že měla tak o 15 kilo víc než před rokem, to bych chápala. To se prostě stává - hormony, věk, starosti, nemoc. Nesoudím. Ale s pěticentimetrovými odrosty se dá něco udělat. Se ztvrdlýma popraskanýma patama se dá něco udělat. Se zanedbanýma nehtama se dá něco udělat. A hlavně - když přiberu 15 kilo, tak tomu uzpůsobím šatník a necpu na sebe věci, které mi už před těmi 15 kily byly tak tak.

Jakože v první okamžik jsem se fakt lekla. Bylo mi trapně za ní, že vypadá takhle. A bylo mi trapně i za mě, že ji hodnotím kriticky. Začly jsme se tedy procházet. Duběnka je vzdělaná žena s nelehkým osudem. Hodně mluví, hodně větví. Hodně ve smyslu až příliš. Možná tím maskovala trému. Možná se na mě tím snažila zapůsobit. Já jsem měla ale po dvaceti minutách vyhučenou hlavu.

Základní pravidlo pro komunikaci s někým o dost starším nebo o dost mladším v případě, že chcete, aby vás bral jako rovný rovného - nepoukazujte na ten rozdíl. Nepoužívejte spojení jako vy mladí nebo my starší ročníky. Žádné za nás nebo když jsem byla ve vašem věku. Co myslíte - Duběnka to dělala neustále. Do toho se několikrát začala hihňat vlastnímu vtipu a ležérně mě poplácala po zádech. A milion ezo píčovin k tomu. Vole - já mám taky ráda duchovno, ale hledat ho za každým šutrem?!

Zastavily jsme se na nealko pivo (samozřejmě tomu předcházela přednáška o tom, že nealko pivo je super ionťák a že naše babičky nepotřebovaly doplňovat hořčík). Duběnka si všimla, že číšník měl nalakované nehty na černo. A hned poté, co odešel, se začala pouštět do diskusí, jak jí to přijde divné, a bla bla bla. Ještě pár dní předtím mi píše dvojsmyslné sexuální narážky - jako ženská ženské - a teď má potřebu komentovat to, že někdo vypadá tak či onak (nehledě na to, jak navíc vypadala ona).

Po hoďce a půl kroužení po parku, během které se asi třikrát nechala ujišťovat stylem jestli mě ještě budeš chtít vidět i příště jsem se konečně dokodrcala na správnou zastávku MHD a sdělila, že budu muset běžet. Upřímně jsem si připadala v tom davu s ní nepatřičně a modlila se, ať už to přijede co nejdřív. Naštěstí nechtěla obejmout, ale podala mi na rozloučenou jenom ruku.

Ještě jsem jí ve výtahu těsně před bytem napsala, že jsem dorazila domů, aby měla pocit, že jsem na ni úplně nezanevřela. Odepsala mi pozdě večer (což je obvyklé), že jsme úplně zapomněly na to nové tetování. A já jsem vlastně byla ráda, že jsme na to zapomněly, protože představa, že jí to tam ukazuju někde v parku, a že jí tím buduju nějaké naděje, se mi fakt příčí. Zařekla jsem se, že teď už rozhodně nic nebude - žádné narážky, žádné dvojsmysly, žádný flirt. Fyzicky už vůbec!

Přemýšlím, jak tenhle článek zakončit. Ještě teď, když si na to vzpomenu, jsem značně v rozpacích. Mám strach, že tohle se může stát i mně - že během nějakého krátkého času takto zpustnu. Že budu natolik nesoudná (nebo natolik zaměstnaná vnějšími okolnostmi), že o sebe nebudu dbát. Že budu jednoho dne děsit někoho mladšího, aniž bych si to uvědomovala.