Po dvou týdnech v práci

V pondělí jsem došla po dvou týdnech dovolené zpátky do práce. Projela jsem svůj blog a s hrůzou zjistila, že na pracovní záležitosti jsem tu nenadávala skoro měsíc a půl. Optimistovi by se mohlo zdát, že to je důvod k oslavě - že měsíc a půl se vlastně nestalo nic tak zásadního, aby mě to přimělo psát článek. Realista by však viděl rozepsaný článek, kde jsem si zapisovala všechny detaily, co mě štvaly. Jenže když jsem si ho po sobě s odstupem pár dní přečetla, nebylo to ke zveřejnění, protože to nebavilo ani mě. A přesto se něco málo stalo - před i po mém návratu.

S největší novinkou vás nebudu napínat - Byvoj musel skončit. Po téměř dvou letech každodenního šikanování mé osoby formou nuceného poslechu rádia Blaník, komunikace s ním, poslouchání jeho debilních keců a pozorováním (ne)plnění jeho pracovních povinností, se ho konečně zbavím(e). Byvoj měl už kdysi průšvih, kvůli kterému musel odejít od armády. A nejspíš ho to nepustilo ani v civilu, protože už nějakou tu dobu se proslýchaly chodbové řeči, že má oplétačky se zákonem. Víc nevím, víc nechci vědět a nikomu nic nepovím, protože začínám být paranoidní, kdo všechno to tu může číst - k tomuhle blogu se přihlašuju i z kanclu, a byť jsem byla u toho, když se ten notebook vybaloval z krabice, člověk nikdy neví.

Já se o jeho odchodu dozvěděla asi týden před nástupem na mou dovolenou, ale nečekala jsem, že to bude tak rychlé. Oficiálně jsem o tom nevěděla, šuškalo se to jen po chodbách. Po pár dnech, když jsme byli v kanclu jen já a on, si ke mně dramaticky přisedl a zeptal se mě, jestli už to vím. Dělala jsem napůl blbou, a tak jsem odpověděla, že něco jsem už zaslechla. Svěřil se, že to taky nečekal, ale že se musí starat o staroušky. Řekla jsem, že mi to je líto (ani hovno, není mi to vůbec líto). Pak plácal ještě nějaké melancholické nesmysly, nicméně následně vstal ku odchodu. Ve dveřích se však zastavil, opět se dramaticky otočil ke mně, a řekl: „Doufám, že i přes můj odchod zůstaneme přátelé.“ Málem jsem vyprskla smíchy, ale zvládla jsem to ubrzdit, a s nepřítomným pohledem do monitoru jsem řekla něco ve stylu, že v tom nevidím problém (vidím v tom kurevskej problém - už jenom v tom, že přátelé jsme nikdy nebyli).

Nicméně i přes to, že Byvoj odchází (oficiálně z rodinných důvodů, neoficiálně raději nevědět), vedení mu poskytlo zlatého padáka. Proplatí mu dovolenou (většinu si doteď nevybral) a prý snad i nějaké odstupné. Nikdo ho nezatěžoval běžnou výpovědní lhůtou. Něco nám tu nehraje, ale všichni se tváří, že o ničem neví. Nesnáším tohle politikaření a intriky. Do toho si Byvoj ještě vychcaně hodil na poslední dva týdny neschopenku, takže ty mu v rámci nemocenské proplatí zaměstnavatel a on si potom nejspíš bude pokračovat s poměrnou částí placenou sociálkou dál. Několikrát se chlubil, že má doktorku, co mu napíše prakticky cokoliv, takže předpokládám, že s neomezenými vycházkami taky nebude problém. Prostě s tím vyjebal i úplně na konec.

V rámci plánované rozlučky jsme v našem malém kolektivu řešili, co mu koupíme na rozloučenou. Celkem (zcela) mě překvapil Šéf, který na naši otázku řekl, že on mu rozhodně nic přispívat nebude - za to, co všechno se dozvěděl, že udělal. Ano - ten Šéf, který vždycky jenom plácnul, že Byvojovi konečně utne tipec s těmi náhlými odchody z pracoviště, že konečně dohlédne na to, aby plnil svoje pracovní povinnosti, a vždycky pak vyměkl. Tak tento Šéf teď prohlásil, že na jeho odchodový dar nic nepřispěje. Mně a Dlouhému to bylo blbé, ale ostatní souhlasili. Takhle - já Byvoje nesnášela už od prvních okamžiků, ale šlo mi spíš o to, aby v onen rozlučkový okamžik nevznikl konflikt, který by se nám po čase mohl vrátit, protože Byvoj má dlouhé drápy.

Při ranní poradě jsem své pocity ostatním kolegům popisovala, jako kdyby před nimi partnerka večer vytáhla připíňák s dildem a řekla přitom „Lásko, dneska to bude naopak.“ Jakože to (loučení bez dárku i naopak) nebude asi nic příjemného, bude to rozpačité, ale zároveň to může být zkušenost na celý život. Ne - účel to nesplnilo - všichni se na mě nejdřív dívali jako na největší hovado, ale nakonec asi pochopili, co jsem tím chtěla říct. V závěru to stejně nebylo nutné, protože Byvoj se nepřišel ani v rámci (neomezených) vycházek ten poslední den s námi rozloučit. Prostě vyšuměl, ale ten smrad tady po něm bude ještě dlouho a jsem si stopro jistá, že o něm ještě uslyšíme.

Do toho se při mé nepřítomnosti začala hledat náhrada za Byvoje - resp. náhrada na jeho místo, nikoliv za jeho kvality (to bychom nemuseli hledat nikoho, protože nic nedělal). Pár zájemců se ozvalo přímo z firmy, ale tam je vždycky blbé, že budou chybět na svých původních pozicích. Nicméně Motáka napadlo, že řekne jednomu svému kamarádovi, který do toho tak trochu vidí. Ten kamarád se tu byl tento týden ukázat - napřed zašel jen za Šéfem, a trochu jsem se lekla, protože to vypadalo, že zrovna vylezl z popelnice. Dlouhé neupravené vlasy, dlouhé neupravené vousy, ve dveřích jen něco zamumlal a šinul si to k Šéfovi do kanclu, kde se zavřeli.

Při jeho odchodu jsem zrovna přítomná nebyla, nicméně Šéf z něho byl nadšený. Že mu je teprve čtyřicetsedm, že se živí jako ajťák (na Byvojovo místo nepotřebujeme ajťáka), a že se ještě zastaví a uvidí se. Vím, že s přibývajícím věkem je horší měnit práci, proti tomu nic. Ale tenhle kolektiv nutně potřebuje omladit. Je mi 38 a jsem tu nejmladší. My potřebujeme někoho, komu je mírně přes třicet. Navíc vůbec nevím, k čemu bude na Byvojově místě ajťák, když ta práce není založená na počítačích víc než jakákoliv jiná v naší sekci. On má prostě asymetrickou kvalifikaci. Ze svého oboru využije tak 10 až 20 % - zbytek mu bude chybět. Snažila jsem se to vysvětlit Šéfovi (když se zeptal na můj nátor), ale že prý nemá nic proti, když budu sedět u jeho dalšího sezení a proklepnu ho též. Sakra, já jsem tohle kdysi dávno dělávala, já už mám jasno teď!

Dneska se tu onen uchazeč zastavil znova - Šéf chtěl, aby si ho okoukl i kolektiv s tím, že tady Karolína by mohla mít nějaké odborné dotazy. Hned mi problesklo hlavou, jak trapná to bude situace, když ajťákovi začnu klást odborné dotazy, které bude on považovat za banální. Pojala jsem to tedy stylem, kdy jsem shrnula, co odborného děláme my, co je specifické mimo obecnou IT praxi, a že z tohoto hlediska s tím on jako ajťák problém mít nebude, že potenciální slabiny spíš vidím v mimooborových znalostech a schopnostech. Ajťák souhlasně pokýval hlavou, Dlouhý mě poplácal po zádech, a bylo to jakože haha. Šéfovi jsem ale po odchodu uchazeče řekla, že na mém názoru se nic nezměnilo. Jenže kdo jsem, aby se mě někdo ptal na můj názor.

Dlouhý navrhl, že bychom spolu mohli začít chodit běhat. Jeden z benefitů, který se u naší firmy dlouhodobě drží, je hodina týdně na sport. Ve výrobě a logistice to mají jasně dané, ale my - kancelářské krysy - si to můžeme určovat se svolením vedení tak nějak sami. Jediná podmínka je být minimálně ve dvou. Což tedy Byvoj nerespektoval, a pravidelně s tím vyjebával - jakože chodí na bazén. Samozřejmě, že nikdy jsme ho neviděli soukat ručník a plavky do aktovky. Šéf mu to nakonec zarazil s tím, že chce vidět vstupenky nebo permici. Najednou Byvoj plavat nepotřeboval.

Našla jsem trasu, která by mohla být naším ideálním výkonostním průsečíkem. Teď hledáme průsečík časový, protože on má nějaké pravidelné pracovní závazky, a já též.

S Dlouhým si poslední dobou pracovně celkem tokáme. Oba dva jsme pracovně nároční, a tak pliveme na slabší kusy a zároveň ryjeme do sebe. Pochází z Prahy, a má ty typické pražské manýry; já jsem v Praze žila tři roky, a tak ty jejich způsoby moc dobře znám. Navíc je archetypálně stejný jako jiný můj dávný kolega, takže už tak nějak tuším, co od něho (ne)očekávat. Kancl má zatím na svém původním pracovišti (na druhé straně chodby ode mého); kdybychom měli kancl spolu, skončilo by to dvěma způsoby - buď bychom se vzájemně sežrali nebo bychom spáchali puč a až potom bychom se vzájemně sežrali. Ale takhle svou přítomnost vedle toho druhého více méně dávkujeme podle vlastních potřeb, takže to funguje.

Inu, to jsou (snad už) všechna pracovní dramata posledních týdnů. Jsem ráda, že jsem se po čtrnáctidenní dovolené opět dostala do spisovatelského blogovacího módu, protože jsem se celý týden přemáhala k napsání něčeho smysluplného... nebo alespoň čitelného.