Strach ze stárnutí

Nazvala jsem tenhle článek naprosto upřímně. Nic jiného to totiž není a já ani nemám potřebu to za něco jiného maskovat. Bez okolků si to přiznávám. Vždycky jsem měla vizi, že budu fakt cool teta/babča, ale nejspíš šlo jenom o nedosažitelnou představu. A nebo jí možná budu, ale povede k tomu složitější cesta než jen přirozeným stárnutím.

Naplno to začalo v pátek, kdy jsem měla opici ze čtvrtečního alkoholického dostaveníčka s mým novým kamarádem (o tom třeba jindy). Měla jsem díky tomu rozhozenou chemii v mozku, byla jsem špatně vyspalá, těsně před jahodovým týdnem, prostě všechno špatně. A v tu chvíli se to na mě všechno sesypalo. Krize středního věku v osmatřiceti. Od té doby jsem na zabití.

První z takových viditelnějších bolístek přišla pár týdnů zpátky. Šla jsem po ulici z práce kolem nějakých puberťaček, které stály v neorganizovaném shluku na chodníku. A zrovna, když jsem procházela kolem nich, ta prostorově nejnáročnější a nejhlasitější z nich měla výsostnou potřebu udělat úkrok dozadu, čímž se do mě opřela plnou vahou. Sice jsem to ustála, ale svezla jsem se s ní směrem, který plánovala původně jen pro sebe. Věnovala jsem jí pohoršený pohled a pokračovala v původním kursu. Nečekala jsem, že se omluví, ale když jsem zaslechla, jak jedna z nich poznamenala „Však to byla nějaká troska,“ docela to zabolelo u srdíčka, i když to řekla náctiletá mařka.

Další problémek - s Lu jsme se sestěhovaly v dubnu letošního roku. Skončila mi tím tak možnost zapíjet samotu všedních večerů libovolným množstvím alkoholu, a tak jsem se po prvních týdnech postupného usedávání dopracovala k tomu, že od neděle do čtvrtka prostě nepiju (s výjimkou společenských událostí mimo domov, kterých je však naprosté minimum). Moje tělo tak dostalo konečně prostor na regeneraci a další metabolické procesy, nehledě na deficit přísunu kalorií těsně před spánkem. Do toho se mi podařilo tři měsíce zpátky oprostit od energeťáků, takže denně do sebe dostanu o 250 až 500 kcal (a mrdy cukru) méně. Trochu jsem zapracovala i na té plevelnaté mezistravě (a uzobávání) během dne.

A v půlce srpna se váha konečně začala hýbat směrem dolů. Aktuálně jsem překonala první mnou stanovený milník a pokračujeme. Snažím se běhat pravidelně, vědomě a kontrolovaně. Jenže tady nastupuje moje analytická hlava pochroumaná F41.1, a já se vážím každý druhý den. Jakmile vážím byť o sto gramů víc než minule, už jsem mírně znepokojená. A dopředu říkám, že všechny ty poučky ve stylu nestoupej na váhu denně nebo dívej se do zrcadla, ne na čísla znám sakra dobře. Bohužel racionalita a dojmy jsou dvě rozdílné věci.

Když jsme u toho dívej se do zrcadla, tak to není o nic méně problematické. Protože se dlouhodobě nemohu zbavit tukových vrstev na břichu a zadku. Běhám cca třikrát týdně, ubývám na váze, ale tohle je něco, co se nehýbe nazvdory číselnému vyjádření mé hmotnosti. Do toho mi začala vadit moje malá prsa, která jsou nejspíš menší než bývala. Doteď to mělo nesporné výhody, ale... možná by snesly maličko víc objemu. Bohužel pokud bych se přece jen rozhoupala k plastice, stálo by přede mnou několik úskalí.

Tím prvním je Lu, která má zase naopak pocit, že její prsa jsou zbytečně velká, a dvakrát za ty tři roky, co jsme spolu, se vyslovila k tomu, že by si je chtěla nechat zmenšit. Na to jsem jí to bezmyšlenkovitě smetla ze stolu s tím, že se mi líbí taková, jaká jsou. I když možná ta bezmyšlenkovitost byla to nejmenší zlo, jelikož kdybych ji v tom podpořila nebo se alespoň vyslovila, že ji budu mít ráda s velkými i menšími, nechtěně bych ji utvrdila v nějakém jejím nesmyslném dojmu, že by si možná zasloužily zmenšit. Ne, nezasloužily. Ale přesvědčeného nepřesvědčíte.

Druhé úskalí jsou samozřejmě finance. Možná nás čeká jednorázový vklad do SVJ (viz můj minulý článek). Určitě nás čeká veterinární zákrok jedné naší kočky, který nebude zrovna nejlevnější. Určitě nás čeká nová linka. Možná nás čeká klimatizace. A já minulý týden našla pár rezavých místeček na svém autě, a protože nás čeká technická, nejspíš bude potřeba je odstranit. Na rozmary typu větších prs prostě aktuálně nejsou vyhlídky.

Děsím se trochu toho, že bych mohla skončit jako jedna z bývalých brněnských kolegyň. Té tehdy před plastickou operací ukázaly tři velikosti, které pro ni připravili, a ona si zvolila ty největší (ty rozdíly nejsou zas tak velké, ale znatelné jsou). Když se probudila, bylo jí sděleno, že vzhledem k její hrudní muskulatuře tam byl chirurg schopný dostat jen ty nejmenší. Sice se kýžený výsledek spočívající ve zvětšení dostavil, ale prostě to nebylo to, s čím do toho šla. Její na první pohled neznatelná hrudní muskulatura souvisela s tím, že běhala. A já mám obavy, že mě může potkat to stejné, a nakonec za ty těžce vydřené peníze dostanu něco jiného, než jsem si přála.

Poslední třešničkou na dortu je choulostivý problém spočívající v tom, že se mi na levém piercingu zatuhly kuličky, a já ho nemohu povolit, ať se snažím jakkoliv. A na tu (jakoukoliv) operaci samozřejmě musí ven. Naposledy jsem to sundávala (už) dva roky zpátky, když jsem šla na operaci s kolenem, a šlo to normálně. Bohužel jsem to nechala od té doby ležet ladem, a to mám za to. Kleštěma to nejspíš poškrábu, ale co - stejně si už zasloužím nové. Nicméně tyhle čtyři podstatné detaily mi aktuálně brání (a kromě posledního nejspíš ještě pár let budou) v napravení této palčivosti.

Všímám si svých vrásek čím dál víc. A čím dál víc mám potřebu se čím dál víc líčit. Strašně dlouho jsem používala jen řasenku a sem tam rtěnku. Když dojde na nějaké ateliérové focení, nechávám se namalovat od někoho, kdo tomu rozumí. Ale poslední dobou se přistihávám, jak zvídavě pozoruju čím a jak se maluje Lu (která se zase bez make-upu nehne z baráku). Nedávno jsem se od ní nechala nalíčit a fakt jsem se cítila lépe. Do doby, než jsem si přiznala, že to je tím líčením a propadla skepsi, že bez něho se zase lépe cítit nebudu.

Ráda bych nosila, co jsem nosívala ve dvaceti až pětadvaceti, protože se pořád cítím na pětadvacet. Bohužel si nejsem jistá, jestli podvědomě nepodléhám iluzi o věčném mládí, a nestávám se tak jednou z těch dam, nad kterými se při pohledu na ulici pozastavíte s pocitem nejste na tohle už moc stará? Jasně - naše generace Y je jinde než X, a tak si to mládí neseme s sebou navzdory vzorům, který jsme vídali u generací předešlých. Ale přes to všechno si občas při pohledu do skříně říkám: cítím se ještě zrovna na tohle?

I přes to, že jsem se v článku o netcallingu zmínila, že čím dál víc netoužím po pozornosti. Za tím si stojím. Jen... když se za vámi otočí nějaký pětadvacetiletý hoch, když po vás švihne očkem během míjení na ulici, trochu vám to zvedne sebevědomí. A mně se to přestává stávat a čím dál tím víc se za mnou otáčí jen moji vrstevníci a postarší pánové. A od mojich vrstevníků dál už se ty nároky na vzhled dost snižují, takže už nemám ten přiznaně povrchní pocit externí validace.

O tom, že s Lu spolu máme už přes půl roku poměrně střídmý intimní kontakt jsem se už zmiňovala. Před pár týdny jsme se spolu opět vyspaly, a tentokrát to nebylo po půlroční, ale jen skoro tříměsíční pauze. Možná to byla nějaká její vnitřní reakce na to, že jsem jí otevřeně řekla, že je potřeba vyhledat vztahovou terapeutku. Nicméně tahle absence ten můj neatraktivní pocit ještě víc prohlubuje, byť za tím může být v závěru něco jiného.

Když si to teď po sobě čtu, připadám si opět neskutečně povrchní. Moji vrstevníci řeší záležitosti s děckama, kousek od nás umírají moji známí, s nimiž jsem se ještě před pár lety vídala na pracovních cestách, a já tu řeším tyhle chujoviny. Karolíno, vole...