Traumátka a bolístky III.

Na tohle téma jsem se vůbec netěšila, protože tohle trauma se mi promítá do života neustále. Pokud nebudu ve stáří úplná zelenina, nejspíš s ním budu i umírat. A pokud budu umírat pokojně a vědomě, nejspíš to bude i téma mé poslední myšlenky. K sepsání tohoto traumátka mě dovedla zkušenost z dnešního rána.

Chtěla jsem se projít, a tak jsem z MHD vystoupila o dvě zastávky dřív. Šla jsem po ulici a v jednu chvíli si všimla malé hrdličky, která seděla uprostřed chodníku. Byla apatická, kolemjdoucích si nevšímala. Tohle ptáci dělají, když umírají. Pravděpodobně to byl její poslední den. Prošla jsem kolem a bylo mi to strašně líto. Až později mě napadlo, že jsem ji mohla uklidit aspoň do trávy (po nedobrých zkušenostech se záchrankou s sebou tahám všude gumové rukavice). Trhalo mi srdce, že její utrpení nemůžu nijak zmírnit... mohla jsem. Mohla jsem ji aspoň uklidit do trávy. Ale v tu chvíli ten smutek nad jejím osudem naprosto překryl mou duchapřítomnost, a já si to uvědomila až o několik stovek metrů dál. Co když na ni někdo omylem stoupne? Nebo co když do ní naschvál kopne? Je mi hrozně.

Jak již možná tušíte, moje další traumátko souvisí se zvířaty. Strašnou řadu let už nahlas říkám, že mám raději zvířata než lidi. Reakce jsou většinou náznaky pobavení, jelikož to lidé berou jako sarkastický štěk. Jenže já to myslím doopravdy. K vegetariánství jsem se dostala už ve svých patnácti letech, kdy jsem měla dostatek odvahy (a prostoru), abych svou matku (v roli krmitelky) poslala do prdele, a začala si plně vařit sama. K veganství jsem se postupně prokousala těsně před třicítkou. A v obou případech šlo o čistě etické rozhodnutí (ekologické a zdravotní důvody jsou v tomto případě jen k dobru).

Ten první okamžik, že je lidská společnost ke zvířatům krutá mi do života vstoupil poměrně brzo. Bylo mi pět, možná šest. S matkou a tetou jsem byla procházce někde v přírodě. Ony si povídaly, zatímco já jsem poletovala po okolí a hrála si s bratrancem. Nedaleko jsme viděli houští - porost z mnoha stromů uprostřed louky a řekli si, že to stojí za průzkum. Doběhli jsme k prvním větvím a zastavili se. Téměř uprostřed visela několik metrů nad zemí oběšená kočka. S otevřenou pusou jsem na to nechápavě hleděla, zatímco bratranec volal na matku s tetou. Když k nám došly, okamžitě nám zakryly oči a řekly nám, že jdeme pryč.

Nepamatuju si na svoje tehdejší pocity. Vidím jen ten výjev, reakci bratrance a našich matek. Nevím, co jsem tehdy cítila, ale ten obraz mám dost často před očima doteď. Tohle traumátko se mi znásobilo před sedmi lety, kdy jsem odcházela od Déčka. Byla jsem z celé té situace ohledně rozchodu totálně rozložená. Zmar z končícího mnohaletého vztahu, neštěstí z nedostatku sil pro nový vztah s Vinařkou, v hlavě i srdci totální chaos. Jela jsem zrovna autem, měla jsem slzy v očích. A v jednu chvíli, když jsem zrovna vjížděla do nějaké osady mi těsně před ní vběhla do cesty kočka. Prostě se z ničeho nic vyřítila a vběhla mi přímo pod kola. Neměla jsem vůbec možnost cokoliv udělat, nebyla to snad ani vteřina. Slyšela a cítila jsem, jak mi zabubnovala o podvozek. Ve zpětném zrcátku jsem viděla, jak tahá za sebou zadní nohy a plazí se do zarostlého příkopu vedle silnice. Ujela jsem ještě několik desítek metrů, než jsem zastavila na autobusové zastávce.

Nevím, jak dlouho jsem v tom autě seděla, ale v tom čirém šoku to byla jako dobrovolně trávená věčnost. V hlavě mi v tu chvíli neběžela jediná myšlenka, než jen pořád dokola obraz té chuděry, který jsem před několika vteřinami... možná minutami... viděla ve zpětném zrcátku. A pak se zase všechno vrátilo - jako přílivová vlna; jako tsunami. Rozchod, zmar, smutek... ta kočka v parku. Ta kočka teď tady. Brečela jsem v kabině odstaveného auta. Kdybych měla v tu chvíli možnost, skončím tam se sebou. Neměla jsem síly vystoupit a jít ji hledat. A kdybych ji našla, tak co? Co pak?

Po další věčnosti jsem se vykodrcala z auta a šla tím směrem. Jenže jsem se zastavila po několika metrech a zase začala řvát. Sedla jsem si na patník a potřebovala si zapálit. Jenže cigára jsem měla v autě a to teď bylo nesnesitelně daleko. Vůbec jsem nevnímala okolí. Nejspíš někdo kolem mě zpomalil. Možná se mě někdo na něco i zeptal. Ale pokud ano, tak stál špatně - pomoc potřebovala ta kočka - tam někde v tom příkopu. Ne já. Ona. Tam někde v tom příkopu. Tam někde v tom křoví před skoro třiceti lety. Tam jste měli být. Nestarejte se o mě, ale o ni. O ně. O všechny, které to potřebují, a které si to zaslouží.

Mám za to, že tehdy byl tento okamžik jedním z těch stěžejní spouštěčů, kdy se mi naplno začala rozjíždět generalizovaná úzkostná porucha.

Je to už sedm let. A já si to doteď neodpustila. Jenže kdybych ji našla tak co? Co pak? Možná bych měla úplně stejný pocit jako dneska ráno u té hrdličky, jen s tím, že tehdy jsem za to mohla. Ten pocit, že ji nezachráním, a že nemám ani na to, abych ukončila její trápení. Tehdy u té kočky jsem nemohla nic dělat. Nejela jsem rychle, ale ani jsem nedostala šanci dupnout na brzdy. Tuhle hrdličku jsem přesunout mohla. Aby měla ve svých posledních okamžicích alespoň klid.

Snažím se z té krve, co mi sedm let nezasychá na rukou vykoupit tím, že se podílím na chodu dobročinných projektů pro nezaopatřená zvířata tady na Karlovarsku. Přispívám měsíčně nemalou částkou na různé spolky po celé republice. Zvířata nejím delší dobu, než jsem je jedla. A pevně doufám, že vegankou budu déle, než jsem jí nebyla. A přes to všechno mě vždycky vyvedou z míry jakékoliv zprávy o tom, že někdo zase někde zvířatům ublížil.

To, jak se lidé ke zvířatům chovají, byl i jeden z hlavních důvodů, proč jsem se nakonec rozhodla nebýt matkou. Tedy - s Vinařkou jsme děti zpočátku plánovaly, a vlastně i před ní s Déčkem; alespoň občas, když jsme se měly rády. Ale čím jsem starší, tím víc jsem přesvědčená, že je dobře, že jsem nikdy žádné dítě s žádnou partnerkou neměla. Nechci, aby můj potomek vyrůstal ve společnosti jako je tahle (a to z globálního hlediska stále můžeme mluvit o naší kultuře jako o vrcholu etiky - bohužel).

Smrt svých kočičích dětí opláču. Ale starám se o ně s vědomím, že hezčí život mít nemohly. Že jim dávám veškerou lásku a péči, kterou mohu. 

Nevím, jestli to všechno odstartovalo tou kočkou tehdy v tom porostu. Od té doby jsem viděla a slyšela mnohem více traumatizující věci páchané na zvířatech. Ale tehdy ta kočka byla prvním okamžikem, kdy jsem začala chápat, že s tímhle světem je něco špatně. Až dneska půjdu domů, vrátím se naschvál tou stejnou cestou jako jsem šla ráno. Doufám, že tam ta hrdlička už nebude. Pokojná rychlá smrt by pro ní byla vykoupením. Ale jestli tam ještě nějakým zázrakem bude, uklidím ji aspoň do trávy. Ať její poslední okamžiky nejsou uprostřed asfaltu, ale ať usne v zeleni.

Nedávno se mě někdo zeptal, co je mým nejvyšším cílem. A já jsem mu odpověděla, že bych chtěla umřít pokojně. V lese. Že tu po mně nikdo nezústane. S vědomím, že jsem zvířatům dala víc, než jsem jim vzala.