Úskalí léta a těšení na podzim

Cože? Těšit se v půlce srpna na podzim? Jsem vůbec normální?!

Jsem. Zcela příčetná. Ze všech ročních období jsem vždycky měla nejraději podzim. Jaro je plné naděje po zimních depkách, léto je akční, ale podzim... i přes tu sychravost má prostě něco do sebe. Nejspíš tím krmím svou masochistickou část duše, ale miluju to. Miluju ranní chlad, mlhu, šedivé nebe, barevné mokré listí. Kaštany, které mám tendence tahat po kapsách. Bude to první podzim našeho společného bydlení.

Ne, že by letošní léto nebylo fajn. Měly jsme s Lu dovolenou dva týdny v červenci a jeden týden v srpnu. A všechny ty tři týdny jsme si užily do sytosti. Jezdily jsme na kolech, chodily po horách, dobročinily, nebo se jeden den prostě flákaly - spaly jsme do deseti, zašly jsme na oběd a odpoledne se jen válely, abychom měly večer výčitky, že budeme dvě tlusťošky. Měly jsme naplánované i dvě noci v Litoměřicích, ale to jsme musely nakonec (i přes náhradní termín) zrušit, protože si tři z šesti našich koček usmyslelo, že mají-li chytit infekci, kvůli které budou mít průjem a zvracet, bude to zrovna ten týden, kdy mají jejich matky dovolenou a rezervovaný pobyt. Lu to sice bylo líto, ale já jsem byla spokojená i s náhradním programem - fakt se snažím užívat si i maličkosti.

U Lu jsme si všimla, že jakmile sedne na kolo, její IQ jí klesne na půlku. Má sice řidičák (aniž by řídila - samozřejmě), ale začne ignorovat veškeré dopravní předpisy. Nedává přednost chodcům na přechodech a ještě se cítí dotčená, že mají sluchátka a nerozhlédnou se. Když jí někdo jako cyklistce dá na přechodě přednost (aniž by musel), vletí tam a nepočítá s tím, že auto v druhém směru nemusí být té dobroty, takže málem skončila na kapotě. Vůbec nepředvídá, a tak se kolikrát někam řítí hlava nehlava. Naučila jsem se jezdit před ní, aby mě měla na očích a alespoň skrz to vnímala provoz. Ale jakmile sjedeme mimo cyklostezku, prostě trnu hrůzou.

Při pěších túrách nás začali štvát elektrocyklisti. S láskou vzpomínám na dobu, kdy jsme brázdily ještě s Déčkem hory, a sem tam nás naštval někdo na kolech. Teď? Devět z deseti cyklistů jedou na elektrokolech - polem nepolem, lesem nelesem. A že jich je. Už dvakrát se nám stalo, že nás oslovili s tím, zda neznáme cestu tam či onam - kvůli tomu, jestli to vyjedou na elektrokolech. Jasně - máš na elektrokolo za padesát litrů, ale nainstalovat si zdarma Mapy.cz do telefonu nezvládneš. Když plánujeme my nějakou trasu, prostě se na Mapy podívám, kudy vede cyklostezka. U dementů na elektrokolech to takto nejspíš nefunguje - prostě si ukážou prstem a jedou. A pak na mě vykoukne reportáž s Babišem, co se v CHKO vyškrábal na kopec, pouští si hudbu a řve u toho, a v ruce třímá natrhané kytky z chráněné krajinné oblasti. Byly doby, kdy do přírody chodili lidi aspoň s trochou respektu.

A při cestách vlakem jsem si všimla dalšího fenoménu (který jsem tedy zaznamenala i v MHD). Scrollovat a mít telefon nahlas, takže všichni kolem onoho idiota jsou vystaveni nucenému poslechu pětivteřinových úryvků náhodných videí servírovaných algoritmem. A nebo je to sice souvislé video, ale stejně si ho onen idiot pustí nahlas. Japonci mají zásadku meiwaku. Stručně řečeno to spočívá v tom, že jedinec se chová tak, aby ostatním nezpůsoboval problémy. Prostě se snažíte nebýt osinou v zadku ostatním. Češi? Ti to mají naopak - prostě potřebujeme všem ostatním dát najevo, že tu jsme. Usedneme do sedadla s heknutím, nahlas si zívneme, vezmeme do ruky telefon, zesílíme reproduktor tak, abychom to pohodlně slyšeli i kdyby vlak vykolejil a začneme scrollovat na sockách!

Teď ale nadějný odstaveček, abych alespoň částečně vyvážila ta negativa, která ze mě padala v předešlých. Našla jsem ve Varech skupinu, která běhá kolektivně - nejspíš každý týden (a snad i nezávisle na počasí, pokud není extra hnusně). Běhání s panem Černým je v nedohlednu, a v davu více běžců se tréma a obavy nejspíš rozptýlí. Plus - je to přizpůsobené začátečníkům, takže to bude pro mě spíše společenská událost. Druhá pozitivní věc - kamarád od Lu kamarádky od září bude pořádat hudební jam pro uzavřenou partu lidí. A když se kamarádka od Lu onomu svému kamarádovi zmínila, že hraju na kytaru a učím se na bicí, byla jsem přizvaná. Je to vlastně taková nezávazná kapela s nepravidelnou účastí nestálých členů, která začne a skončí ve zkušebně, a kdo ví, co za vazby tam vznikne.

V jednom z předešlých článků (teď nevím jestli zde nebo ještě na Píše) jsem si stěžovala na nedostatek sociálních vazeb. Na Facebooku mě sem tam osloví nějaký potenciální amant, který se povětšinou stáhne ve chvíli, kdy zjistí, že z toho nebude veselka. Těch zbylých pár přeživších se mě snaží zvát alespoň na kávu. A díky nim jsem si uvědomila tu důležitou věc - ten nedostatek sociálních vazeb nechci zaplácávat někým, s kým si rozumím jen na obecné rovině. Jakože je fajn, že hoch je krotký a hodný, ale přesto těžko hledáme průsečík pro jiné než obecné téma o životě. Navíc když se rozpovídám o svých názorech víc (připouštím - mnohé jsou vyhraněné), dřív nebo později vznikne třecí plocha, a já díky tomu přestanu k tomu druhému cítit sympatie, protože je nemám možnost budovat na ničem jiném společném. V tu chvíli je to pro mě zabitý čas.

Nemáš rád kočky? Hm, blbý. Máš potřebu mi říct vtip o veganech? Hm, blbý. Pohoršuje tě (oprávněně), že jsem rasistka? Hm, blbý. Fandíš Putinovi? Hm, blbý. Vadí ti teplí (v psích maskách)? Hm, blbý. Ano - otevřeně přiznávám - vyjít se mnou není vůbec jednoduché. Karolína je kráva. Jediný, čím se dá alespoň něco z toho překonat je společný koníček nebo nějaký společný důležitý postoj (kromě toho Putina - to je definitivní konečná).

A já prostě nechci trávit volný čas s lidmi bez přidané hodnoty. Mám své nerdky, s nimiž se bavíme o nerdských věcech, byť nemají (vzhledem k věku a nejspíš i laxnosti) životní zkušenosti. Mám Ruštináře, s kterým sice nemáme extra společné zájmy, ale tomu to odpouštím, protože mě učí rusky nad rámec toho, co mu platím, a když se vidíme jednou za čas, máme si pořád co říct. Mám okruh svých dobročinných slepic. Možná budu mít své běžce, možná budu mít své hudebníky. A možná mě to díky nějakým budoucím koníčkům nasměruje ještě jinam. Ale to, že je někdo na mě přes internet pár dní hodný prostě nestačí k tomu, abych mu věnovala dvě tři hodiny svého volného času. Jestli máš potřebu jet sto kilometrů na kafe za cácorou, u které už dopředu víš, že z toho nic nebude, tak je u tebe prostě něco špatně. Věnuj ten čas a úsilí něčemu produktivnějšímu. A nebo nevěnuj, ale nechtěj, abych tím časem mrhala stejně i já.

Proto se těším na podzim. Nebo vlastně už na zítřek, protože skončí ta odporná vedra, a já budu mít pocit, že podzim přichází. A s ním i něco potenciálně zajímavého.