Na lodi s kapitánem (a Bychem)

Prachsprostě vyžírám název svého předešlého pracovně ufňukaného článku, na který tímto navazuji. Šéf se nám již předminulý týden vrátil, a jeden by tak čekal, že Bych se zase uklidní a z role assistant (to the) regional manager, do níž se sám pasoval, se zase vrátí k tomu, za co je skutečně placený.

První den to tak nevypadalo, protože ho Šéf měl celou dobu za prdelí. Doslova. Šéf přišel k nám do kanclu, do několika vteřin vedle něho stál Bych. Když Šéf při ranní poradě stál, protože se rozmluvil a zapomněl si sednout, Bych stál taky (a sedl si až s Šéfem). My si toho s Motákem a Dlouhým všimli hned a měli z toho náležitou prdel, zatímco Široký a Vlk šedivák si to ještě neuvědomují, ale nenápadně se je snažíme očkovat. Nejsem sice zastánkyní utužování kolektivu prostřednictvím společného nepřítele, ale skrze Byvoje se to osvědčilo a po jeho odejití to tak nějak samovolně přesedlává na stav, kdy společným nepřítelem začíná být Bych.

V předešlém pracovně kňouravém článku jsem poznamenala, že až se budou přerozdělovat vedlejší dva kancly (z nichž ten větší je průchozím do toho menšího), měla bych se ve větším usadit já s Motákem a do menšího se musíme snažit procpat Dlouhého, přestože (a protože) si na něho brousí zuby právě Bych. Jenže Šéf zase nechtěl, aby to Bych bral jako podraz, a vymyslel lišácké win-win řešení, které kupodivu nenapadlo ani mou rádoby geniální logistickou hlavu, protože jsem se upnula na jedinou možnost, že do nového kanclu prostě musíme jít já s Motákem, zatímco Vlka šediváka, Širokého a (ideálně) Bycha necháme ve stávajícím.

Šéfova aktuální (a doufám, že poslední) koncepce je, že já s Motákem zůstaneme ve stávajícím a připojí se k nám Dlouhý. Bych dostane svůj vlastní minikancl vedle a do toho nového většího posadíme Vlka šediváka a Širokého. Tím je sice obětujeme Bychově bychování, ale jelikož doteď projevují vůči bychování imunitu, nemuselo by je to v plné náloži zabít hned v prvním týdnu.

Od Bycha si odpočine i Šéf, protože hned první den, co byl Šéf zpátky v práci, jsme si s Motákem všimli, že Bych do Šéfa něco tlačí, zatímco Šéf jen mechanicky kýve hlavou, a je zabraný do něčeho na monitoru. Teď je jen otázkou času (bohužel nejspíš v řádu měsíců), kdy se začnou škatulata hýbat. To bohužel dává prostor komukoliv to začít komplikovat; můj tip je ta kráva, kvůli které tu vždycky vzejdou diskuse na potřebu naší dosažitelnosti i mimo standardní pracovní dobu.

Nedá se říct, že by Bych cíleně donášel. Ale rád si postěžuje, že toho na něho bylo po dobu Šéfovy nepřítomnosti moc, protože Dlouhý neustále něco řešil skrz barák (Dlouhý totiž aktuálně komplet rekonstruuje jakousi ruinu). Dlouhému jsem se za to vysmála, protože jsem byla ráda, že si Bych konečně všímá i někoho jiného než mě.

Moc dlouho mi to ale nevydrželo, protože pár dní na to Bych zase začal s tím, že dělám věci jinak než jak tam byli zvyklí. Nenechá nechce si nechat si vysvětlit, že můj styl je rychlejší, efektivnější a flexibilnější. On tu diskusi potřebuje vyhrát, proto bude pořád mlet dokola to svoje, případně přihodí kecy o tom, že ze začátku chodili kolegové z ostatních úseků za ním se ptát, co že mají sakra ty moje výstupy znamenat. Všeho všudy za ním byli dva - a zrovna takoví, co mají problém úplně se vším (včetně Bychové práce), takže tohle byl prostě jenom zástupný důvod k tomu, aby opět mohli vysírat.

Bycha jsem odbyla a mávla nad tím rukou. Vůbec jsem neměla chuť s ním o tom diskutovat, protože to je pořád to stejné dokola.

Bych pozoruje a Bych si pamatuje. Na konci předpředminulého týdne jsem byla odběhlá od stolu. Bych coby samozvaný zástupce Šéfa se začal vyptávak Motáka, kde je Karolína? Karolína byla tou dobou o pár kanclů vedle, jenže než mu to Moták byl schopen sdělit, Bych začal, zda se zase nevykecávám u jednoho ze svých kochátek (Bych jim neříká kochátka, ale kochátku, které jmenoval, jsem zatím nevymyslela krycí jméno). Nicméně ani na to nedostal Moták prostor zareagovat, protože Bych okamžitě zaměřil svou pozornost na to, že pod stolem mám boty, které nosím v budově, takže budu lítat zřejmě někde venku. To, že se ten den Karolína zapomněla jenom přezout, to už bylo zcela vedlejší.

Trochu rána na srdíčko byla, když jsem pronesla, že je konečně pátek a já se večer ožeru. Bych je celoživotní abstinent, přesto si vzpomněl na to, kdy jsem kdysi pronesla, že nemám problém stáhnout dvě flašky vína. Takže mi hned vmetl do ksichtu, jestli zase padnou dvě lahve jako vždycky. Nedovolila bych si stáhnout dvě lahve, když je doma Lu, a dokonce ani kdyby nebyla, určitě by to nebylo jako vždycky. Tuto korekturu jsem okamžitě provedla formou krátkého sdělení směrem k jeho osobě, ale nejspíš naschvál dělal, že si myslí své.

A trochu neotesaná rána byla, když jsem si odběhla na záchod tvořit duhu. Je sice 21. století, ale ti nevybavení z nás musí spoléhat na erární šmirgl papír, který se v naší firmě používá namísto toho toaletního, aby se šetřilo. Já se řadím mezi ty vybavené, a tak jsem si s sebou vzala cestovní balení vlhčeného toaleťáku. Nenapadlo mě, že se bude Bych zajímat (snad jen z dlouhé chvíle) o to, co to třímám při odchodu v ruce, ale když jsem se vrátila a balení ledabyle odhodila na svůj stůl, abych vyřešila zvonící telefon (na který opět nikdo z ostatních přítomných kolegů nereagoval), Bych se nenápadně naklonil a začal ten balíček studovat.

Po zavěšení telefonu nad tím začal kroutit očima, což se snažil dát na odiv všem ostatním. Prostě vole, tyhle změkčilý manýry nejsou pro drsný chlapy. Drsný chlapi potřebujou drsnej toaleťák. Nebo tak něco. Asi nemusím poznamenat, že kdyby to byly vložky, určitě by to bral jako iniciátor pro diskusi na téma menstruačního volna nebo menstruačních potřeb na školách zdarma a co BY on navrhoval.

Maličko se nám ten článek zvrhnul v hanění definování Bycha, ale nejspíš jsem se z toho potřebovala vypsat. A než bych v tom pokračovala, bude nejlepší to prostě prsknout na sklo a s dalším bychováním počkat někdy do příště, ni?