Z kanclu takhle při úterku

Opět je tomu přes měsíc, kdy jsem nehanila nic pracovně tématického. Jeden srpnový týden jsem měla dovolenou. Po jejím návratu jsem se dozvěděla, že onoho ajťáka na pozici po Byvojovi brát nebudeme, protože se nezdál Veleštírovi. A vlastně jsem za to ráda, protože do kolektivu potřebujeme někoho mladšího a ideálně zevnitř firmy.

V tom věku mě paradoxně vesmír nevyslyšel, protože sem ode dneška nastoupil na zkoušku kolega, co dělal u nás na pobočce cosi s financemi, a kterému je přes padesát. Šéf (toho času na neschopence) se totiž bojí, že pokud bychom místo v brzké době neobsadili, vedení nám ho zruší s tím, že ho evidentně nepotřebujeme, a tak se ušetří za jeden hladový krk.

Jelikož je onen nový kolega šedivý a star... starší (než by bylo podle nejmladší členky v kolektivu potřeba), budeme mu říkat Vlk šedivák. Já s Vlkem šedivákem doteď mluvila jen letmo na chodbě, takže na něho žádný názor nemám. Ale Široký se nechal slyšet, že by za něho dal ruku do ohně. 

Vzhledem k tomu, že jsme se rozrostli nejen do funkčního počtu, ale i do funkčního stavu (tzn. zbavili jsme se nemakačenka Byvoje), Šéf (toho času na neschopence) ostatním (během mé dovolené) představil nový koncept náplně práce. Já s Motákem si necháme naši stávající specializaci, Široký a nový kolega Vlk šedivák vytvoří druhý tým, s nímž budeme mít větší část pracovní náplně společnou, ale kteří budou mít vlastní okrajovou specializaci. Šéf se tak nejspíš snaží ukázat vedení, že nejsme předražený luxus, jak už několikrát od vyššího managementu zaznělo.

Byvojova práce se tedy nepřenese na Vlka šediváka, jak se původně počítalo, ale rozeberou si ji Bych a Dlouhý, a část práce Bycha a Dlouhého si rozebereme my čtyři - já, Moták, Široký a Vlk šedivák. Jakože dává to smysl, protože to staré dělení práce odráželo asi deset let starý systém, který už neodpovídal současným standardům. Uvidíme, jaká bude praxe. 

Bohužel se díky rostoucímu počtu členů našeho úseku (z 5 na celých 7!) a nové koncepci dělby práce rozrostla i chuť vyššího managementu, a našemu Šéfovi bylo naznačeno, že jede-li výroba napříč firmou téměř v nonstop režimu, možná by bylo záhodno, abychom si v tomhle počtu zřídili rovněž prodlouženou dobu dosažitelnosti našeho oddělení. Samozřejmě, že by bylo nejlepší, aby to firmu nestálo ani korunu navíc.

Pod tím kouzelným souslovím si vedení představuje, že bychom tu nebyli jenom osm hodin denně, ale kdyby bylo potřeba, mohou po nás sáhnout i v pozdní odpoledne. Za mě je to jenom vysírání a další potřeba dokazovat, že nejsme jenom předražený luxus. Ono to kdyby bylo potřeba vyloženě vždycky počkalo do druhého dne. Nebylo to zrovna ideální, nějaké komplikace to přineslo, ale prostě jsme to vyřešili.

Jenže teď je situace jiná, a my se z toho budeme jen těžko vykoktávat. Jsou dvě možnosti - první spočívá v tom, že budeme mít kromě běžné pracovní doby i druhou směnu, kdy se budou tyto směny pár hodin denně překrývat, ale reálně se tím těch osm hodin dosažitelnosti prodlouží třeba na dvanáct. Za mě by to dávalo smysl, protože část naší práce by nebylo špatné dělat v odpoledních hodinách. Navíc bychom si mohli my čtyři rozdělit čtyři pracovní dny a pátý by si střídali Bych s Dlouhým, kteří jsou schopní dělat právě to, kvůli čemu by ona dosažitelnost byla prodlužována. Prostě do práce by každý z nás na střídačku chodil jeden den v týdnu o čtyři až pět hodin později, a o čtyři až pět hodin později z ní odcházeli. Žádná tragédie.

Jenže s tímto řešením nesouhlasí Dlouhý ani Široký, protože Dlouhý má tři děcka a Široký čerstvě jedno. Vlka šediváka se na to zatím nikdo neptal, já bych to uvítala a Motákovi to je jedno. A tak je na snadě ještě druhá možnost - dosažitelnost mimo pracoviště. Prostě bychom byli dosažitelní jedno odpoledne v týdnu na telefonu doma, a kdyby bylo potřeba, museli bychom vyrazit do práce, protože ne všechno se dá vyřídit v rámci home office. Čas, který bychom tímto strávili, by nám šel do náhradního volna, nikoliv do placených přesčasů.

Kluci nejspíš spoléhají na to, že tahle situace nastává jen párkrát do roka. Jenže moje skepse je založená na tom, že dřív nebo později se ostatní naučí nás stahovat i kvůli dalším (ještě méně neodkladným) záležitostem, a nakonec tohle budeme držet i o víkendech. Plus většina z nás bydlí od práce ve vzdálenosti vyžadující jízdu na kole, MHD či dokonce autem. A my máme na náš úsek přidělenou dodávku. Bych, Moták, Dlouhý i Široký mají možnost parkovat před svou bytovkou nebo rodinným barákem, ale já fakt nevím kde bych se s tím kolosem motala, abych našla nějaké normální místo. A hlavně - buďte k tomu telefonu přišpendlení celé odpoledne (nedejbože víkend) a zadarmo.

Zatím to tedy bylo jenom naznačeno ve dvou případech ze strany Veleštíra ve chvílích, kdy tahle neodkladná situace nastala, kvůli čemuž se po něm vozili vyšší manažeři; nejde o oficiální požadavek, ale obávám se, že dřív nebo později to bude na pořadu dne. Za mě to ale bude cesta do pekel. Na rozdíl od té první možnosti, která díky tomu, že půjde o oficiální pracovní dobu, nebude hrozit i na víkendy, protože by to už nebylo zadarmo.

Příchodu Vlka šediváka předcházel minulý týden, kdy jsem byla v kanclu sama jen se Širokým (a Bychem). Dlouhý sedí totiž stále ve svém původním kanclu a do našeho se mu pochopitelně nechce. Moták měl zase dovolenou a Bych stále sdílí místnost s Šéfem, který měl však taky dovolenou (nebo už neschopenku). Byla jsem tedy plně odkázána na Širokého součinnost.

Vzhledem k Motákově dovolené jsem byla připravená dělat práci za dva, ale Široký si vyloženě urval tu větší půlku pro sebe. Zdůvodnil to tím, že když má naloženo, tak mu ten čas rychleji utíká. Neprotestovala jsem - spoléhala jsem na to, že ví co dělá. V pátek se bohužel ukázalo, že nestíhá, a nejspíš se snažil udělat jen dojem, takže jsem dodělávala to, co se mu tam za celý týden nahromadilo.

Široký nezavře hubu a neustále něco komentuje; jakýkoliv detail všedního dne mu stojí za pár slov. Ano - žije okamžikem, ale je to neskutečně otravné. Když se do toho přidá lidový vypravěč Bych, může mi rupnout hlava. Ve chvílích, kdy Bych zrovna nemlel, jsem měla pocit, že si už s Širokým na sebe zvykáme a nacházíme nějakou funkční sociální vazbu. Bohužel v pátek mě fakt nasral.

Byla jsem zrovna v kuchyňce, když slyším z dálky, jak řve náš týmový telefon. Bohužel jsem měla mokré ruce a rozdělané mytí nádobí, takže jsem neměla úplně dobrou pozici na to všeho nechat a vyběhnout to zvednout. Spoléhala jsem, že Širokého napadne to vyřídít (a když už to nevyřídí, alespoň uklidní volajícího, že mu obratem zavolám zpět). Nestalo se tak. I přes to, že Široký byl v kanclu, telefon řval dál. Pak přestal. Buď to zvedl nebo se na to vykašlal. Za chvilku začal telefon řvát znovu, což naznačovalo, že se na to Široký napoprvé vyprdnul. Předpokládala jsem, že když ten někdo volá podruhé za sebou, Širokému dojde, že to je důležité, a zvedne prdel (a následně onen telefon). Zvonění po kratší chvilce přece jen přestalo, a tak jsem v klidu domyla nádobí a vrátila se do kanclu.

„Volala nějaká píča,“ zamumlal Široký, když jsem vstoupila dovnitř.
„Hm, a co chtěla?“ zeptala jsem se ho.
„Nevím, já jsem to nebral,“ zahuhlal a dál čuměl nezúčastněně do monitoru.
To už se ve mně začala vařit krev. „A jak víš, že to byla píča, když jsi to nevzal?!“ řekla jsem s notnou dávkou podrážděnosti.
„Protože volala dvakrát za sebou,“ ignoroval můj tón Široký a dál dělal, že se ho to netýká.

Do toho jsem s hrůzou zjistila (a sama si až pozdě uvědomila), že Široký se učil tu naši společnou pracovní náplň od Motáka. A Motákův způsob je značně chaotický, nekonzistentní, chybový... prostě celý špatně. Musím tedy využít situaci, kdy budu zaškolovat Vlka šediváka, a vtáhnout do své metodiky i Širokého.

Inu, mám se nač těšit.