O medvíďatech a telatech

V jednom z nedávných článků jsem tu nakousla Medvídě. A protože je Medvídě stále k nakousnutí i po tolika letech, tak nějak bych si ráda zavzpomínala na časy, kdy svět byl ještě v pořádku (nikdy nebyl), a já se pokoušela o vztah s někým naprosto nekompatibilním (čemuž mě tato zkušenost rozhodně neodnaučila).

Přemýšlím, jak a kde začít, protože chronologický popis by byl poměrně zmatečný. Možná tedy bude potřeba napřed vybudovat nějaký základ, aby vše v průběhu děje dávalo smysl, a já nemusela neustále odbíhat od tématu. Jo - a bude to dlouhý.

Postavy na scénu 

Medvídě byla komplikovaná osobnost. Působila jako alfa samice smečky - ne snad tím, že by to byla nejžádanější dívka v kolektivu (její menší hrudník a boky kontrastující s mírnou vrstvou tuku kolem břicha doplněné výškou konkurující té mé z ní nedělal úplnou princeznu), ale své postavení v kolektivu si vydobyla prořízlou pusou a poměrně nevybíravým prosazováním dominance na úkor bázlivějších jedinců. Pokud si někoho vzala do hledáčku, byla schopná mu udělat z života v třídním kolektivu peklo. K tomu jí pomáhala společnost dvou jejích (v rané fázi) kamarádek - Sojky a Nutrie (k těm se dostaneme později).

Její otec byl poměrně úspěšný podnikatel, ale Medvíděti nedal nic zadarmo; namísto štědrého kapesného jí poskytoval příležitosti si peníze vydělat uvnitř své firmy - například úklidem nebo jednoduchou administrativou, kterou sám nesnášel. Tím v ní vypěstoval superschopnost vycítit možnost si peníze vydělat i při zábavě. Medvídě tak často odcházela večer s pětistovkou, aby se k ránu vracela ožralá a ještě s litrem v kapse. Měla své vybrané podniky, kde pomáhala příležitostně za barem, a i když neměla zrovna směnu, stávalo se, že po ní obsluha sáhla jako po kolemjdoucí posile. Štestí měla i ve hře, a ze dvou stovek na ruletě dokázala jednoduchou strategií po pár hodinách a vícero skleničkách udělat dvojnásobek.

I přes to byla rozmazlený fracek, co v šestnácti stále držel tradici pláče u vánočního stromku, protože pod ním nenašel to, co si přál. Na druhou stranu si z toho dělala srandu a nebála se to veřejně přiznat. Uměla se povznést nad svoje nedostatky, uvědomovala si svůj značně omezený všeobecný přehled a vlastně se nikdy za nic nestyděla. S jedinou výjimkou (o té taky později). A ano - třeba ještě zmínit Sojku a Nutrii, její zprvu věrné nohsledky, které s Medvídětem tvořily blonďaté trio.

Sojka jediná z nich byla přirozená blondýnka; zastánci eugeniky by z ní měly radost, protože splňovala ten pravý archetyp nordického typu - sportovní postavu, širší čelist, průzračně modré oči. O Sojce se už od počátku proslýchalo, že je teplá, ale nahlas to nikdo před ní neřekl. Sojku v mimoškolním životě s sebou tahala její starší sestra do chlapecké party poslouchající vidlácký rock a dělala nějaké bojové umění.

Oproti tomu Nutrie byla krysa. Možná kvůli své malé výšce měla potřebu na všechny shlížet shora, s přebujelou dávkou arogance a opovržení. Jediné, čím si udržovala společenské postavení byla právě synergie s Medvídětem a vztah s jejím tehdejším hochem - urostlým hnědookým hezounem s dlouhými kudrnatými vlasy, který sice chodil na učňák, ale kdykoliv mohl, přicupital za ní. Nutno říct, že si ho zvládala udržet i přes to, že se k němu chovala stejně hnusně jako k ostatním.

Tyhle dvě harpyje nezmiňuju jen tak - obě dvě měly v našem období s Medvídětem malé, ale nezanedbatelné role.

Klapka, hrajem 

S Medvídětem jsme se seznámily v průběhu prvních týdnů, kdy nastoupila na naši střední. Narodila se v září, takže kromě toho, že byla panna (což je mé nejoblíběnější znamení) byla postižena i tím, s čím se musely potýkat všechny zářiové děti - nastupovala do první třídy až v sedmi letech. Věkem tak odpovídala našemu ročníku, ale v rámci školní docházky se řadila k těm o rok mladším.

Začaly jsme se potkávat v jednom zákoutí kousek od školy, kam se většina školních kuřáků ukrývala před pedagogy o poledních přestávkách. Ne, že by o tom učitelé nevěděli, ale ono zákoutí bylo jimi nevyřčeně považováno za jakousi demilitarizovanou zónu, kterou ochotně přehlíželi, a část studenti si tak mohla v rámci svých -nácti dopřát dávku nikotinu beze strachu z kázeňského postihu. 

Já a Medvídě jsme se celý můj druhák (a její prvák) spíše přehlížely. Občas jsme sice prohodily na cigáru pár vět v rámci kolektivní diskuse, ale jinak jsme se nevyhledávaly. Zlom přišel po letních prázdninách, kdy jsem nastoupila do třeťáku (a ona do druháku). Na začátku školního roku naše třída vyrazila na jakýsi teambuilding. Nevzpomínám si, jaký účel to vlastně mělo. Na adaptační kurz to bylo už dost pozdě, na koncentrační soustředění před maturitou ještě moc brzo. Možná se nám škola snažila kompenzovat, že jsme na konci druháku nejeli z nějakého mnou zapomenutého důvodu na školní výlet. Nicméně jsme strávili tři dny na chatě někde na jižní Moravě.

Co tak asi můžete očekávat od sedmnácti a osmnáctiletých smradů zavřených dvě noci v jedné chatě, že? Mimo jiné to byla doba, kdy začínalo mé striktně heterosexuální období navazovat na obojetné, ale to mi nebránilo v tom se tajně vyspat s jedním spolužákem, se kterým jsem si nikdy neměla nic moc co říct, na druhou stranu to byl pohledný, zábavný a v kolektivu oblíbený hoch, a tak jsme si my - dvě alkoholem povzbuzená telata - řekla, že to prostě zkusíme. Zkusili jsme to tak nenápadně, že z tajné akce byla během několika desítek minut po jejím skončení veřejně známá událost.

Škola tím po našem návratu nežila nikterak dlouho. Konec konců - nebyli jsme první ani poslední, komu se něco takového stalo. Naše nehoda se samozřejmě donesla i Medvíděti, u které jsem dle jejích následných reakcí zjistila, že byla do onoho spolužáka platonicky zamilovaná. Onen spolužák však o ni nikdy neprojevil jakýkoliv zájem - on byl úplně jiná liga než Medvídě (čímž si nechci fandit), a Medvídě to moc dobře věděla.

To jí však nezabránilo ve snaze mi to dát sežrat. Kdykoliv jsem přišla do našeho nahodile sešlého kuřáckého kruhu, okamžitě odcházela. Když jsme se míjely na chodbě, okázale hleděla druhým směrem (klidně i do bílé zdi), jen abychom se nestřetly pohledem. Nejspíš se ale za své platonické city styděla, protože proti mě nikdy nepoštvala své dvě harpyje - Sojku a Nutrii. Ty jediné nejspíš věděly, co se děje, ale samy od sebe se do toho nezapojovaly.

Chvíle usmíření

Tento stav trval až do konce zimy. Mně to upřímně bylo jedno, život mi to nijak nekomplikovalo. Spíše mi to připadalo trapné. Nechtěla jsem jí to oplácet, protože vlastně nebylo co. Medvídě tím omezovala akorát sebe, a prakticky nikdo jiný si toho nevšímal. Bylo mi jí spíš líto.

Něco s tím udělat jsem se rozhodla až právě na přelomu zimy a jara v roce 2006. Zrovna jsem došla na náš kuřácký plac, kde postávala jen samotná Medvídě. Když mě viděla, obrátila se na podpatku s tím, že odejde. Když mě míjela, zeptala jsem se jí, jestli se už na to nechce vykašlat. A možná na to celou dobu čekala, protože nevzdorovala. Namísto toho si zapálila další cigaretu, a obě jsme mlčky stály vedle sebe a čuměly kamsi do blba.

Brala jsem to jako svoje osobní vítězství. Chladnou hlavou a jednoduchou otázkou jsem zlomila toho fracka v někom, kdo v mých postupně teplajících očích začínal být vlastně docela roztomilý. Mám za to, že jsme tehdy nic moc nenamluvily. Nejspíš jsme jen dokouřily a každá si šla vlastní cestou, ale od té doby jsme se s Medvídětem zase začaly zdravit a ona byla schopná se mnou existovat v jeden čas na jednom místě.

To dopomohlo k tomu, že jsem se začala víc bavit i se Sojkou. Ta mi byla nevědomky nápomocná při objevování toho, že v mém srdci mají děvčata vlastně speciální a do té doby neobjevené místo. Našeho vřelejšího vztahu si nejspíš Medvídě všimla, a tak se se mnou začala víc a víc bavit; snad aby Sojka zůstala loajální jí a já jí tak nepřebrala jednu ze dvou harpyjí.

S Medvídětem jsme byly celkově rozdílné. Já jsem poslouchala black metal, ona taneční hudbu. Já jsem chodívala na koncerty, ona do klubu. Mně zajímaly hloubavější témata, jí ty povrchní. Přesto jsme byly schopné spolu kafrat o blbostech celé hodiny. Ze setkávání na cigárko se staly posezení v parku na lavičce s vínkem, které jsme občas s partou dalších spolužáků nahradili špíčkem.

Byla to doba, kdy jsem měla Medvídě upřímně ráda. Snažila jsem se udržovat kontakt i se Sojkou, ale bylo vidět, že se stahuje. Bylo mi to líto, ale... no, prostě už tehdy jsem byla tele, a namísto něčeho s hlubším potenciálem jsem zvolila rychlou prvoplánovou neřízenou střelu. Tenhle nešvar mi komplikoval život snad vždycky.

Medvídě mi tehdy domluvila brigádu za barem. Bylo mi pár měsíců osmnáct, zatímco jí stále sedmnáct, ale to byla ještě doba, kdy se tohle neřešilo. Smlouva? Na co? Výplata nad ránem na ruku. Sedmnáct? Osmnáct? Vždyť je to jedno - jakmile dojde kontrola, zajdi si do šatny jakože pro doklady a už se hlavně nevracej. Nevydržely jsme v tom podniku moc dlouho, ale já si tak nějak přivykla na diskotéky, které byly do té doby pro mě zapovězené místo, a zažehlo to ve mně lásku pro práci za barem. A to až do té míry, že jsem si pár let na to udělala pár certifikovaných profi kurzů, které for fun stále zmiňuji na spodních řádcích životopisů.

Zkrocení zlé ženy

Chtěla jsem si tuhle hlášku šetřit až do samotného příběhu, ale vlastně mi tím vytvoří oslí můstek rovnou k věci bez okecávání. Začala jsem chodit na diskotéky. Spíš než kvůli hudbě a atmosféře kvůli tomu, že s Medvídětem (a harpyjemi) tam byla neskutečná sranda. Já jsem ji na oplátku seznamovala s alespoň částečně kompatibilními jedinci v mé sociální bublině. Byla to doba, kdy jsme kromě dost chlastání i dost hulily. Kromě rulety mě Medvídě naučila i vyzvracet se před spaním. Bylo úplně jedno, kolik jste toho vypili. Důležité bylo si to neodnést do postele. A fungovalo to!

Nadešel čas mých posledních letních prázdnin - těch před čtvrťákem. S Medvídětem (a příležitostně i harpyjemi) jsme tvořily poměrně stabilní partu schopnou existovat jak okrajově v mé, tak okrajově její sociální bublině. Mimo školu jsme se scházely párkrát do měsíce, protože obě jsme měly ještě další party a aktivity, ale když jsme se scukly, stálo to za to.

Tehdy jsem byla single, a tak zkušeností se stejným (ale stále i opačným) pohlavím přibývalo možná až příliš rychle. Byl to jednoho z dalších letních dnů, kdy jsem se k ní stavila s předstihem s tím, že vyrazíme do nějakého hudebního baru a uvidíme, kam nás noční vítra zanese. Její rodiče byli zrovna odjetí, a Medvídě shledala, že před naší výpravou ven podnikne ještě výpravu do sbírky vín v obýváku. Nakonec padly dvě flašky.

S Medvídětem jsme se začaly během debaty o nějakém dozajista hodnotném tématu pošťuchovat. Skončilo to tím, že jsme se válely po zemi, hihňaly se a já jí svázala nohy nějakým náhodně vyškubnutým kabelem. A právě tehdy Medvídě prohlásila onu hlášku Zkrocení zlé ženy, načež jsme obě propukly ve smích.

A jak jsme se obě válely po zemi a tlemily se, zadívala jsem se do jejích očí a seznala, že by stálo za to jí zkusit políbit. A tak jsem to udělala. A ona se nebránila. Po tom polibku, který trval něco mezi okamžikem a věčností z ničeho nic vstala a prohlásila, že je čas vyrazit ven. Byla opilá, já též - nelámala jsem to přes koleno, ale byla jsem zvědavá, co víc se ještě může stát. Možná proto jsem noc po příchodu z další z diskoték strávila u ní doma.

Na naše poprvé si nevzpomínám. Vybavují se mi jasné okamžiky, které doprovázely naše intimní sbližování, ale upřímně nevím, jestli to jsou právě ty zcela prvotní nebo až následující. Soundtrack těch časů byl však jasný - Prodigy a jakýsi mix šedesátkových hitů. Sex s Medvídětem nebylo něco, proč jsem se k ní vracela; spoustu holčičích věcí ji nebralo a odmítala je dělat. Neoznačila bych ji za bisexuální, jako spíš za hetero-curious. Medvídě ale neměla s čím porovnávat, a tak jí ten náž omezený repertoár nejspíš nevadil. A já jsem to brala jako další možnost s ní trávit čas. Konec konců - nechodily jsme spolu, tak jsem se v těch tělesných věcech mohla s čistým svědomím realizovat jinde.

Z počátku jsme to ani nenazývaly vztahem, prostě jsme se vždycky jen opily a blby jsme. Strašně těžko se to vysvětluje. Já jsem jí opakovala Můžeš ke mně cítit cokoliv, jen mě nemiluj. Paradoxně jsem se do ní o pár týdnů později zamilovala a přišla za ní s tím, že bychom spolu mohly začít chodit. Uštěpačně mi zopakovala to, co jsem jí původně opakovala já. Na základě té reakce jsem usoudila, že ke mně taky něco cítí, jen nevěděla jak to vyjádřit.

A to byl ten okamžik, kdy se telata začala telit.

Telata se telí

Dodneška se mi to nepodařilo uspokojivě analyzovat. V lidštině vysvěltit. Moje dlouhodobá teorie proč vlastně Medvídě kývla na můj návrh pramenil z toho, že se snažila (vnitřně) pomstít onomu mému spolužákovi, do něhož byla zamilovaná a s nímž jsme se omylem vyspala; zároveň cítila možnost hodit vidle mezi mě a Sojku. To mi bohužel tehdy nedošlo.

Chodily jsme spolu na tajňačku, protože přece jen se Medvídě před ostatními tvářila jako klasická heteračka. Já jsem to tehdy chápala - já se vyoutovávala postupně, zatímco u ní by to skrze náš vztah znamenalo okamžitě. A taky jsem byla čerstvě zamilovaná, takže jsem neměla potřebu tlačit na pilu.

Začaly jsme se vídat častěji, díky čemuž jsem jí nejspíš začala lézt na nervy. Nebo možná jen začala poznávat, že vidět Kari několikrát za měsíc a chodit s Kari je sakra rozdíl. Poprvé jsem dostala kopačky asi po měsíci. Z ničeho nic. Přes SMSku (tehdy se ještě psaly SMSky). Medvídě měla tehdy pocit, že je na mě příliš zlá (prostě jen panna), že je rozmazlený fracek (ano), a že si mě vlastně nezaslouží (ano). Jenže Kari byla pitomá, a tak ji přesvědčila, že to tak vlastně není, a když jsme se druhý den viděly, dělaly jsme, že se nic nestalo.

Naše sociální interakce se prakticky neměnily, jen jsme po škole spolu trávily více času, vídaly jsme se prakticky každý víkend, snažily jsme se zabřednout hlouběji do sociální bubliny té druhé. Medvídě tu mou upřímně nedávala (nedivila jsem se), zatímco já jsem měla superschopnost se kamarádit prakticky s kýmkoliv, takže jsem do té její zapustila kořeny poměrně hluboko. Jediná, komu to častější vídaní přišlo divné byla Sojka.

Jedno víkendové odpoledne jsme trávily v bytě po Sojčiné babičce, kde měla Sojka v plánu se... uhnízdit (pardón za ten výraz, ale prostě - chápete - Sojka, uhnízdit). Byl to holobyt - jenom nafukovací matrace a možná nějaký gauč či křesla, ale i linka, kde jsme na sporáku vařily trávu v mléku, protože jsme měly spoustu matroše, co se nedal zhulit. Medvídě tehdy vyrazila do nedaleké trafiky pro cigára, a tak jsme zůstaly na bytě se Sojkou samy.

Zrovna jsem ležela na nafukovací matračce, a Sojka si beze slova lehla vedle mě. Klouby prstů na ruce se začala proplétat skrz ty mé. Prozradila mi, že tuší, co je mezi mnou a Medvídětem. Svěřila se i, že ji to mrzí, protože po mém boku viděla sebe. Ty vole, Sojko, to ses nemohla rozhoupat dřív?! Nevím sice, kam by nás život se Sojkou zavedl, ale Sojka prostě byla tehdy ta pravá. Jen tehdejší Karolínu vůbec nenapadlo po ní pokukovat. Naši rozpravu nám tehdy přerušily chrastící klíče ve dveřích a příchod Medvíděte (a cigaret).

Čas plynul dál a s ním přišel další rozchod. Medvídě usoudila, že jsme až moc jiné. Protože mě diskotéky dostatečně nebaví a ona se zase nebaví na mých akcích. Opět jsme si to vyjasnily od začátku do konce po SMSkách, tentokrát však s přesahem do mého monologu při následujícím setkání. Tehdy jsme měla poslední situaci přesedlat na Sojku. Posrala jsem to. Vše, co následovalo bylo už holé neštěstí.

Holé neštěstí

Nějakým záhadným (nebo spíš jen dnešním pohledem nepochopitelným) způsobem se z naší snahy o (stále tajný) vztah stal cyklus, při jehož každém opakování mi docházela víc a víc trpělivost. Medvídě co dva týdny hledala důvod, proč se rozejít, a já se podvědomě soustředila na to, abych ji přesvědčila, že ten či onen předhozený důvod je malicherný (což sice byl, ale mohla jsem se na to vykašlat a vystoupit z toho kruhu; nevykašlala). Vlastně mi ani nešlo o to zůstat s Medvídětem ve vztahu, jako spíš zhatit každý její pokus o rozchod.

Jenže s mou docházející trpělivostí se nám časem do rozchodu dostal i další faktor. Ve dnech, kdy jsme zrovna byly rozejduté jsem se prostě nezávazně kurvila jinde. Medvídě se to samozřejmě dozvěděla, takže se na oplátku začala kurvit taky. Dneska se tomu společně smějeme, ale tehdy to byl prostě závod v kurvení a msta té druhé.

Já jsem tomu nasadila korunu s tím, že jsem využila náklonosti Sojky a prožily jsme spolu úžasnou noc, která by nejspíš pokračovala něčím nádherným, kdybych nebyla zacyklená kráva, a nebrala to jen jako další pomstu Medvíděti (promiň, Sojčičko, dodnes si to vyčítám). To byl okamžik, kdy jsem Sojku nadobro ztratila. Oprávněně. A mimo to ji dostala do nenávistného hledáčku Medvíděte. Neoprávněně.

S Medvídětem jsme se takhle trápily od začátku školního roku až po můj maturiťák. Co se dělo na mém maturiťáku je tak zhýralá záležitost, že si to sem fakt netroufám napsat (za což se náhodným čtenářům omlouvám, ale tohle je historka, kterou jsem ochotná vyprávět jen někde mezi čtyřmi a šesti promilemi). Ještě ten večer jsme se s Medvídětem usmířily (Medvídě dodnes neví co se dělo) a daly si poslední poslední šanci.

Konec dobrý, všechno dobré 

Poslední poslední šance nám vydržela cca měsíc. Paradoxně jsem závěrečný rozchod iniciovala já. Prostě jsem to vzdala - po cca třičtvrtě roce a třinácti rozchodech. Strašně mi pomohlo to, že jsem Medvíděti vmetla nápad vyznat lásku - a teď se podržte - čerstvě rozejduté známosti Nutrie. Ano, mluvím o tom hnědookém dlouhovlasém kudrnáčovi, s nímž Nutire o mnoho odstavců výše chodila, ale také se kterým se pár týdnů před naším posledním rozchodem rozešla. Onen kudrnáč totiž tvořil v tu dobu už výraznou část naší společné sociální bubliny a bylo vidět, že s Medvídětem po sobě pokukují. Nutrie to samozřejmě neunesla a oba proklela do sedmého kolene.

Plot twist - kudrnáč napřed Medvídě poslal s jejím vyznáním lásky do patřičných míst (což mi ona neváhala omlátit o hlavu), ale měsíc na to už spolu tvořili krásný hetero páreček. A nakonec spolu strávili devatenáct let, které mají za výsledek dva malé kudrnáče, pár měsíců starý rozvod a vzhledem k tvrdohlavosti obou stran i předpoklad několikaletého handrkování o cokoliv, o co se handrkovat dá.

A my dvě s Medvídětem? Jsou z nás zase ty původní kamarádky. Jen se z našich setkávání párkrát do měsíce stalo párkrát za dekádu. Postupem času jsme opět navázaly na původní funkční stav naší sociální interakce. Medvídě byla ta, přes kterou jsem sehnala nájemní byt po rozvodu, a jedna z prvních, které jsem měla příležitost se kvůli tomu vyplakat na rameni.

Když mě Medvídě nedávno při náhodném setkání obejmula, bylo mi to neskutečně příjemné. Konec konců - vždycky krásně objímala. Seklo jí to - zamakala na sobě a stárnutí jí sluší. Pořád je to ta blbounká peroxidka, ale... roztomile blbounká. Možná díky tomu si stále i po těch letech a zkušenostech rozumíme.

Poznámka pod čarou: Sojku jsem asi před dvěma lety potkala v Brně na nádraží. Pravděpodobně se koupe v krvi panen (a teď se nebavíme o onom znamení), protože nezestárla ani o den. A jako bonus byla nezadaná. Díky za facku, vesmíre.