Cesta za společným MY (edice Organizujeme)

V minulém dlouhatánském článku jsem se snažila koncentrovat všechny informace týkající se koupě našeho společného bydlení. Pokud jste ho nečetli, určitě tak udělejte před tím, než se případně pustíte do tohoto.

A než se já pustím do popisu hrůz, které jsme zažívaly po koupi, ráda bych ještě upřesnila jednu věc, která mi došla několik dní po zveřejnění předešlého článku. My jsme s Lu celou dobu přistupovaly k nabídce toho bytu jako k něčemu, o co se musí strhnout nebývalý zájem. Jak se později ukázalo, za celou dobu, co ten inzerát visel na webu, jsme byly jediné zájemkyně my. Těžko říct, zda jsme zrovna vychytaly období, kdy se byty neprodávaly, nebo to bylo vyšší cenou oproti průměru. Ten dojem nejspíš na žádné naše následující jednání vliv neměl, jen jsem chtěla věci uvést na pravou míru.

Plány a čáry přes ně

Nyní se ale už dějově přenášíme do doby, kdy s Lu stojíme mezi prázdnými stěnami a poprvé i se svazkem klíčů v ruce. Procházely jsme byt a dávaly si dohromady seznam věcí, které bude potřeba udělat. Komplet nové podlahy. Výměna přímotopů za infrapanely... a když už se bude kopat do elektřiny, rovnou necháme přidat zásuvky. Kompletní rekonstrukce záchodu a koupelny. Výměna vnitřních i vstupních dveří.

Většinu z toho jsme mínily svěřit známému od Lu - Hrkovi (H.R.K. = hlavní rekonstrukční kámo). S Hrkem jsme se sešly po pár dnech od předání bytu. Časově se pohybujeme někdy na přelomu listopadu a prosince minulého roku. S Hrkem jsme byly původně domluvené, že s rekonstrukcí začne hned začátkem prosince, a že ty největší práce budou hotové do Vánoc. Původně. Při návštěvě, na jejímž začátku Hrk začal hulákat, že to je všechno na hovno a že to bylo zbytečně drahý nám řekl, že aktuálně nestíhá, a k rekonstrukci se dostane až ze začátku ledna. A že teda v druhé půlce ledna už něco má, takže bude pokračovat v únoru.

Tím nám udělal trochu díru do předpokládané časové osy. Já už měla v nájemním bytě podepsanou výpověď - nájem mi končil ke konci února a já se už v půlce chtěla začít stěhovat. Hrk mě ubezpečil, že v první půlce ledna a pak první půlce února to všechno stihne, a že nic není problém. Prostě se začátek rekonstrukce posune jen o měsíc, ale i tak se to bude stíhat. Neměla jsem z toho dobrý pocit a jak se později ukázalo - oprávněně.

Postel u nebes (bez nebes) 

My se alespoň pustily do věcí, které jsme mohly udělat samy, a ty taky stály za to. 

Zrůdná vestavěná postel horizontálně i vertikálně uprostřed ložnice musela pryč. Byla hnusná, nepraktická, a my jsme tajně doufaly, že si ji původní majitel odveze. Neodvezl. Rozebrat ji trvalo cca hodinu a půl - kromě schodů byla z obou stran trámy upevněny přímo do stěn. Většinu jsem zvládla sama. To stejné jsem udělala i s dvojicí posuvných interiérových dveří. Výsledkem byla halda dřevěných trámů a dřevotřískových desek.

Bylo toho na dvě auta, ale někomu by se to ještě mohlo hodit. Oslovila jsem proto kolegu Motáka, který je mimo jiné vděčný schraňovatel všeho haraburdí. Na jeho obhajobu musím říct, že kromě samotného schraňování ho i využije na něco dalšího. Jenže Moták mi to dva dny po sobě odřekl (resp. posunul na někdy jindy), a já začínala být zoufalá, protože jsme chtěly mít vyklizený prostor.

Zoufalé situace si žádají zoufalé činy - nabídla jsem to za odnos a odvoz na internetech. Po pár hodinách se ozval zájemce s tím, že by pro to následující den přijede i s vozíkem. Zdůraznila jsem mu, že si má vzít pomocníka, protože některé trámy sám neodtáhne. Odpověděl, že na pomoc nikoho nemá a nějak to zvládne. Ok - hlavně, že to bude pryč.

Druhý den mi píše SMS, že přijede bez vozíku, protože kolega s ním měl nehodu v Německu, a tak si nebude moci odvézt všechno. Ano - už začínáte tušit, že věci se začínají komplikovat. Tyhle nehody v Německu většinou předchází něčemu většímu. Ale já se nedala, a volala jsem mu s návrhem, že část z toho narvu k sobě do auta a odvezu to s ním, abych se toho zbavila komplet. Potvrdili jsme si hodinu. Samozřejmě, že nakonec nepřijel a svedl to na komplikace v práci. Takhle hnusná jsem po SMSce nebyla už dlouho.

Ještě ten večer jsem volala Motákovi, že už by si pro to mohl přijet, a že už mám část naloženou v autě. Cítila jsem se tehdy jako zklamaná záletnice, která si odskočila jinam, ale nakonec se stejně zklamaná vracela k manželovi, který o ničem netušil. Kupodivu jsme to následující den odvozili k němu. Další potvrzení toho, že dáte-li něco na internet zadarmo, lidé s vámi prostě vydrbou.

(ne)přepisujeme elektřinu

I taková banální věc jako přepis elektřiny z jednoho odběratele na druhého beze změny dodavatele se u nás nemůže obejít bez komplikací. Původní majitel byl u E.ONu. S tím jsem sice neměla zkušenost, ale tvářil se čerstvěji než zkostnatělý ČEZ. Navíc to je přímý dodavatel stejně jako ČEZ, takže nehrozí onen krach, na základě kterého před pár lety platili mnozí neskutečné sumy, když padli špekulanti.

U E.ONu se přepisuje výhradně online. Vyplnila jsem formulář, nahrála vše, co mi bylo známo a panu prodávajícímu dojde mail, kde stačí kliknout a vyplnit formulář z druhé strany. Napsala jsem mu tedy ihned po podání mé žádosti o přepis, kdy příjem informace potvrdil. K potvrzení samotného přepisu se však neměl týden.

To jsem se mu už ráčila ozvat telefonicky, kde je sakra problém. On se k tomu chudák celý týden nedostal. Vole - nemáš na to, aby sis sedl k počítači nebo telefonu, kliknul v mailu na odkaz a vyplnil pár políček ve formuláři. Po pár hodinách od telefonátu se k tomu konečně dostal. Dojemný. Až na to, že do stavu elektroměru vyplnil trochu jiné hodnoty než byly na předávacím protokolu. Na protokolu, který vyplňoval realiťák v době předávání bytu.

Volala jsem panu prodávajícímu, který mi poslal fotku jeho předávacího protokolu. A skutečně jeho protokol měl o trochu jinou hodnotu než ten náš. Obratem jsem tedy volala realiťákovi, zda nemá fotografii elektroměru v době předání. Dost arogantně mě upozornil na to, že snad máme oba předávací protokoly. Když jsem ho ubezpečila, že sice oba předávací protokoly máme, ale každý s jinou hodnotou, opět to smetl ze stolu s tím, že ten rozdíl bude pár korun, a že to nemáme řešit. Spočítala jsem si, že to bude zhruba 500 Kč - pro nás nebo pro prodávajícího - bohužel ne pro realiťáka, který to zkurvil. Nakonec jsem tedy udělala krok zpět a nechala prodávajícího zadat hodnotu, která byla o tu pětistovku nevýhodná pro nás.

A tak jsem se stala šťastnou zákaznicí E.ONu.

Objednáváme (aspoň co jde)

Hrk se sice při úvodní schůzce bil do prsou, že je schopen celou rekonstrukci zajistit komplet na klíč, ale my třeba dveře chtěly objednat přes jiného známého Lu, který se na ně přímo specializuje. Bohužel jsme tam jely s předpokladem, že vstupní dveře nás vyjdou na cca 30 tisíc (což nakonec vyšly) a dvoje posuvné a dvoje na záchod a do koupelny budou stát cca 20 tisíc (což nakonec nestály).

Dveřník nás upozornil na to, že koupelnová a záchodová futra bude muset vyměnit za nová, a že ceny posuvných dveří jsou už taky jinde než před deseti lety, kdy je dělal ve starém bytě Lu. Místo 50 tisíc jsme tedy odjížděly s naceněním na 85. Sice to bylo stále v našich možnostech, ale přece jenom jsme neměly neomezený rozpočet. 

I infrapanely jsme objednávaly u specializované firmy, byť Hrk tvrdil, že je schopen je sehnat a namontovat sám. Ne, že bych (tehdy) pochybovala o Hrkových schopnostech, ale přece jenom raději jednám se specialisty než s někým, kdo už to jednou dělal. Navíc se při úvodní schůzce ukázalo, že Hrk vlastně vůbec neví jak infrapanely fungují.

Infrapanelák nám spočítal původní návrh na 90 tisíc. Kromě tří pokojů do něho svévolně zahrnul i kuchyni (kde jsme nakonec zvolily přenosný přímotop), koupelnu (kde jsme počítaly s elektrickým žebříkem) a předsíň (kde nikdo nikdy ještě topení neměl). K večeru jsem si k tomu sedla a seškrtala mu to na 60 tisíc. Kupodivu mi to odsouhlasil.

Jelikož Hrk původně tvrdil, že je schopný je namontovat, Infrapanelákovi jsem řekla, že nám je stačí jenom dodat s montážními pokyny. Když jsem ale s Hrkem později mluvila o tom, jak je má montovat, začal najednou pičovat, že je rozhodně montovat nebude - už kvůli záruce; navíc se to prý dělá fakt na hovno. Doobjednala jsem tedy u Infrapaneláka i montáž, díky čemuž nám dokonce spadlo DPH z 21 % na 12, takže odborná montáž nás nakonec vyšla jen o pár tisíc víc. A za ten klid to stálo. Jenže než na montáž došlo, bylo potřeba udělat elektřinu.

Nerekonstruujeme, ale aspoň sekáme

I přes Hrkovo začnu až o měsíc později nakonec sehnal alespoň elektrikáře, který měl do zdí vysekat drážky, natáhnout z nich nové kabely pro infrapanely a při té příležitosti i přidat zásuvky a posunout světla. Elektřikář byl vemeno s titulem Ing. (mnohem hodnotnějším než můj Ing.). Ale kde mu vesmír nadělil bezbřehé znalosti problematiky elektrických sítí, tam mu ubral na schopnosti komunikovat běžnou češtinou... a schopností si organizovat práci.

Napřed četl zmateně instrukce pro rozvod kabelů a zapojení do pojistkové skříně, zatímco Hrk nadával, že to je na hovno. Pak je četl už bez Hrka, a tvářil se pořád zmateně. Že prý rozumí, co mu tím chce Infrapanelák říct, ale neví proč to tak je. Naštěstí to spolu byli schopní vyřešit telefonicky beze mě, protože já bych byla určitě tím prvkem spojení, v němž by se ztrácela jakákoliv smysluplnost původního sdělení.

Elektrikář vyfasoval klíče s tím, že na tom začne makat co nejdřív, že do Vánoc by to chtěl mít určitě všechno hotové. Tím všechno myslel všechno, co nebude závislé na ostatních. A na ostatních bylo závislé vlastně všechno kromě tří drážek od pojistkové skříně ke stropům místností, kde měly infrapanely viset. Podle odhadu to měla být práce na tři dny. Elektrikář to dělal tři týdny, protože buď nepřišel vůbec, protože měl kšefty jinde, nebo se na bytě zastavil třeba na hodinku, protože ráno vstával pozdě a po obědě se mu už nechtělo.

A pak přišly Vánoce. Období, po kterém se mělo začít konečně dělat. Alespoň na dva týdny, než Hrka a jeho partu zaměstnají kšefty domluvené už někde jinde. My jsme měly naději, že se konečně začne něco dít a já se zvládnu přestěhovat bez stresu do hotového. Ale to bychom nebyly my a naše společné MY, aby se to alespoň průměrně nevysralo a nám to nenechalo na tváři další vrásky a pocuchané nervy. O tom si ale zaskuhráme zase až příště.